Realizované projekty     O mně     Kontakt    

Výrobky

Materiální kultura

Dobové technologie

Dobové zbraně

Táboření, reenactment

Fauna - zvířata

Blog

Vyhledávání

Přístupy

Kategorie: Americký bizon

Americký bizon - indiánská predace

Americký bizon - indiánská predacePrvní lidé vstoupili na Aljašku asi před 13000-12500 lety. Důvodem bylo vyhynutí megafauny na konci doby ledové, zejména obrovského medvěda Arctodus a dalších predátorů (lvi, šavlozubí tygři), kterým se lidé nebyli schopní bránit.

Prehistorický lov

První lovci cloviské kultury lovili především mamuty a mastodonty, které (podle některých torií) vyhladili, nebo k tomu významně přispěli.

Následovala folsomská kultura lovců bizonů, asi od 11000 po 10000 let nazpět. Tito lovci se již specializovali na lov bizonů z rančolabreánské éry, na bizona antiqus.

Na rozdíl od pozdějších dob, kdy se bizoni zabíjeli hromadně ve velkých počtech, je folsomští lovci lovili po jednotlivých kusech, většinou pomocí oštěpů s typickými pazourkovými hroty.

Lov před příchodem koní

Před příchodem koní na pláně používali indiáni celou řadu metod k lovu bizonů. Nejjednodušší byl individuální lov v přestrojení za vlky. Bizoni byli zvyklí na přítomnost smeček vlků ve své blízkosti a nevšímali si jich, pokud vlci neútočili. Indiáni toho využívali, maskovali se za vlky pomocí vlčích kožešin přehozených přes hlavu a záda, přiblížili se ke stádu po čtyřech a vyhlídnutého bizona skolili lukem a šípy.

Indiáni loví bizony v převlečení za vlky.

V zimě v hlubokém sněhu do něj bizoni hluboko zapadali a jejich pohyblivost byla výrazně snížená. Indiány se sněžnicemi se naopak pohybovali lehce a bizony lovili pomocí luků, šípů a kopí.

Lov v hlubokém sněhu. Kresba Georg Catlin. Všimněte si indiánských sněžnic.

Hromadné lovy

Mezi další metody patřily hromadné lovy, kdy byli bizoni loveni ve velkých počtech. K tomu bylo potřeba mnoho lovců (často většina mužů z kmene) a velmi dobrá organizace.

Bizoní skoky

Nejrozšířenější metodou hromadného lovu, byly lovy na tzv. "bizoních skocích", které se praktikovaly již před minimálně 6 tisíci lety. Princip lovu spočíval v nahnání celého stáda k okraji srázu, odkud zvířata padala z velké výšky, aby se po dopadu na zem zabila nebo zmrzačila. Aby bylo možné nahnat masu zvířat požadovaným směrem, bylo nejprve třeba postavit koridor, kterým se zvířata hnala ke srázu. Koridory sestávaly ze dvou řad kamenných mohyl či hatí. V blízkosti srázu byly hatě hustší, směrem od srázu byli stále řadší. Koridor mohl být dlouhý i několik kilometrů a směrem ke srázu se zužoval.

Úkolem lovců bylo nasměrovat prchající stádo bizonů do koridoru. Toho lovci dosáhli šikovným manévrováním. Nebylo většinou těžké dostat stádo do pohybu požadovaným směrem, vyžadovalo to však velké množství lovců a koordinovanou činnost. Často byl jeden lovec použit jako návnada. Na hlavu si oblékl bizoní masku včetně rohů, přes záada si přehodil bizoní kůži aby imitoval bizona. Jeho úkolem bylo vést prchající stádo ke srázu. Musel stát tak daleko od bizoního stáda, aby jej bizoni zpozorovali a následovali jej, ale ne příliš blízko, aby jej bizoni nedoběhli a neušlapali. Jakmile dosáhlo stádo koridoru z hatí, snažili se lovci zvýšit rychlost prchajícího stáda na maximum. Těsně u srázu se musel lovec v bizoní masce schovat za některou z kamenných mohyl. Aby zvířata v koridoru nezměnila nečekaně směr skrývali se za kamennými mohylami lovci, kteří mávali plášti, aby zvířata udrželi v požadovaném směru. Jakmile první zvířata zjistila, že cesta končí srázem, bylo již pozdě, protože se na ně zezadu již tlačila další masa zvířat. Pod srázem již čekali další lovci, kteří dobíjali zvířata, která se pádem pouze zranila. Maso, kůže, kosti a další části zabitých zvířat byly dopraveno do nedalekého tábora, kde byly dále zpracovány.

Lov pomocí bizoního skoku.

Nejznámějším bizoním skokem je "Head-Smashed-In". Nachází se v Albertě, v podhůří Skalistých hor, asi 18 km severozápadně od Fort Macleod. Sráz je široký asi 300m, v nejvyšším bodě dosahuje jeho výška nad údolím pod ním asi 10m. Podle archeologických nálezu byl tento bizoní skok využíván již před 6 tisíci lety, přičemž první vrstva bizoních kostí je až v hloubce 12 metrů pod zemí. Podle odhadu archeologů zde bylo během tisiců let zabito asi 123 tisíc zvířat. Head-Smashed-In přestali indiáni používat někdy během 19.století, poté, co získali koně a změnili způsob lovu.

Bizoní skok Head Smashed In v Albertě.

Lov do ohrad

Jinou variantou hromadného lovu byl lov do připravených ohrad. Většinou ji využívaly kmeny z rovinatých oblastí, kde se nevyskytovaly žádné vhodné propasti, využitelné na bizoní skoky. Ohrady se vyráběly z pokácených stromů, větví a kamenů. Stromy se naskládaly přes sebe, proletly se větvemi a zpevnily kameny. Ohrada byla kruhová, vysoká 1,5 až 2 metry a v průměru mohla mít kolem 60 metrů. Na jedné straně ohrady se postavila brána, široká cca 4m, která směrovala na otevřené pláně, odkud měli být přivedeni bizoni. Od brány se opět postavil koridor z hatí, z kamenů nebo i ze stromů, podobně jako u bizoního skoku. Bizoní ohrada byla často postavena na nějakém přirozeně sníženém místě. Pak už zbývalo nahnat bizoní stádo do koridoru a poté do ohrady. K tomu se používala stejná strategie jako u bizoního skoku. Středový kůl vztyčený v ohradě zajistil, že bizoni uvnitř běhali dokolečka a ne chaoticky. Pak bylo snadnější je pobít a snížila se šance, že ohradu prorazí. Po úspěšném lovu si lovci rozdělovali kořist. Většinou mezi indiány existovala funkce "náčelníka ohrady", který rozděloval maso mezi jednotlivé lovce a členy kmene, či řešil případné spory o vlastnictví úlovku.

Další popsané metody spočívaly například v obklíčení menších stád lovci a jejich pobití, zapálením prérijní trávy kolem stáda s výjimkou určité části, kudy bizoni prchali a kde byli pobíjeni řadou stojících lovců.

Lovy z koní

Po zisku koní většinou indiáni upustili od dřívějších způsobů lovu a lovili především z koňských hřbetů. Pokud lovilo více lovců, musel být lov dobře organizován. Cílem hromadného koňského lovu bylo obklíčit menší stádo zvířat, přinutit je kroužit a postupně je pobít. Jiná metoda spočívala v oddělení vyhlédnutého kusu od stáda a jeho skolení puškou, šípem, nebo kopím.

Lov bizonů z koňského hřbetu.

Bylo běžné, že spousta raněných bizonů uniklo a stalo se kořistí vlků.

Poměrně věrohodná a impozantní scéna z lovu bizonů z koňského hřbetu je ve filmu Tanec s vlky, z roku 1990.

Lovit bizony z koňského hřbetu vyžaduje speciálně vycvičená a schopná zvířata. Indiáni jim říkali bizoní koně. Dobrý bizoní kůň měl cenu mnoha obyčejných koní. Zejmnéna musel být vytrvalý a rychlý běžec, aby vůbec prchajícímu bizonovi stačil. Musel být také chladnokrevný a nesměl panikařit tváří v tvář dunícímu bizonímu stádu. Musel mít také schopnost rychle reagovat a manévrovat, jelikož bizoni když prchají mají ve zvyku prudce měnit směr dráhy. Bizoní koně si indiáni střežili jako oko v hlavě, měli je přivázané přímo u týpí, aby nemohli být ukradeni.

Lov bizonů koňmo byl vysoce nebezpečný, zranění i úmrtí byla častá. Stačilo, aby kůň klopýtnul a jezdec spadl na zem, jindy mohl bizon koni rozpárat bok trhnutím hlavy, nebo do něj v trysku prudce strčit. Stačila maličkost a lovec mohl být vážně zraněn či usmrcen.

Lov bizonů z koňského hřbetu. Lov bizonů z koňského hřbtu - obkličovací strategie. Lov bizonů z koňského hřbetu. Nehody a zranění byly časté. Lov bizonů z koňského hřbetu. Nehoda.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.