Realizované projekty     O mně     Kontakt    

Výrobky

Materiální kultura

Dobové technologie

Dobové zbraně

Táboření, reenactment

Fauna - zvířata

Blog

Vyhledávání

Přístupy

Kategorie: Všechny články, Trappeři, osadníci, běloši

Jim Beckwourth - válečný náčelník Vraních indiánů - 2.díl

Život Jima Beckwoutrha.

Jim Beckwourth se narodil roku 1798. V roce 1812 nastoupil do učení k nerudnému saintlouiskému kováři, kde vydržel pět let. Jednoho dne ho srazil pěstí a utekl a... ale moment, vždyť nám o tom může povědět sám:

"Narodil jsem se 26. dubna 1798 ve Fredericksburgu ve Virgínii. Můj otec měl třináct dětí, sedm synů a šest dcer. Já byl třetí dítě v pořadí, měl jsem starší sestru a bratra.

Otec byl důstojníkem ve válce za nezávislost, major ve výslužbě. Sloužil v té slavné době, která: „Pozvedala důstojnost člověka a učila ho svobodě.“

Dobře si vzpomínám, že když jsem byl malý, scházeli se v otcově domě staří veteráni. Úplně je vidím, jak sedí a rozprávějí o bitvách, v kterých bojovali za „těch dnů, kdy se prověřovala srdce mužů.“ Jak tehdy bývalo zvykem, prokládali svá slova občasnými doušky silné broskvovice... Když mi bylo sedm nebo osm let, našel si otec nový domov v St. Louis v Missouri a odstěhoval se tam s celou svou rodinou a houfem dvaadvaceti negrů. Měl pozemek při soutoku Missouri a Mississippi, dvanáct mil pod St. Charlesem. Dodnes se tam říká „U Beckwourtha.“ V prvních letech našeho století (1805-06) byla krajina kolem St. Louis „strašnou divočinou“ obývanou divokou zvěří a krvežíznivými rudokožci. St. Louis bylo malé městečko, kde žili hlavně Francouzi a Španělé, kteří obchodovali s indiány. Vyměňovali jim za kožešiny takové výdobytky civilizace, jako je ohnivá voda, korálky, pokrývky, pušky, munice apod.

Na ochranu před indiány, kteří tehdy byli velice bojovní a zákeřní, si bílí osadníci budovali strategické pevnůstky. Stavěli je lidé, kteří se od té doby, co naše vláda odkoupila od Francie území Louisiany, do St. Louis hrnuli ze všech končin země. Museli se vždycky spojit osadníci či obyvatelé čtyř sousedních usedlostí a postavit uprostřed svého obvodu pevnůstku, do které se v případě nebezpečí indiánského útoku uchýlili.

Na plantážích se bez přestání držely stráže. Zatímco jedni pracovali, druzí se zbraněmi v rukou hlídali, vyhlíželi nepřítele. Dodnes si ty dny živě pamatuju. Už jako dítě jsem se poučil o typických rysech indiánské povahy, což mi později přišlo vhod, když jsem se s nimi setkával na svých dobrodružných cestách.

Každou chvíli od některé pevnůstky hlásili poplach, jen málokdy se stávalo, že by uběhl den a osadníci nemuseli prchat do úkrytu. Pro ilustraci toho, jak jsme tehdy žili, vylíčím, co se stalo, když mi bylo devět let.

Jednou mě otec zavolal a zeptal se, jestli už se cítím být natolik mužem, abych dokázal odvézt do mlýna pytel s obilím. Představa, že pojedu sám na koni do města, mě tak uchvátila, že jsem nemohl říct ne a horlivě jsem přikývl. Načež byl pytel s obilím naložen na mírného koně, kterého otec pečlivě vybral, na pytel vysazen „Jimíček“, jak mi tenkrát říkali, a nastoupena cesta do mlýna vzdáleného dvě míle. Zhruba v polovině cesty bydleli sousedé, kteří měli osm dětí, s kterými jsem kamarádil a různě dováděl. Navedl jsem koně k nízkému plotu u cesty, abych se zastavil na kus řeči. Jaké však bylo moje zděšení, když jsem všechny děti - od jednoho do čtrnácti roků - našel povražděné a pohozené na dvorku v nejrůznějších pozicích! Hrdla proříznutá, stažené skalpy, z čerstvých ran ještě odkapávala krev! Ve dveřích domu ležel otec a opodál matka, oba byli zavraždění stejným způsobem. Celá rodina byla mrtvá. Ani jsem nevěděl, jak jsem se tenkrát dostal domů. Vrátil jsem se dokonce bez toho pytle se zrnem. Někde jsem ho zahodil a dodnes nevím proč. Jen jsem otci vypověděl, co se stalo, byl v osadě vyhlášen poplach a po stopách indiánských hrdlořezů vyrazila trestná výprava - můj otec se přidal s deseti svými otroky. Za dva dny se muži vrátili s osmnácti skalpy. Hraničáři bojovali stejným způsobem jako indiáni. Skalp za skalp - byla jediná zásada, kterou uznávali.

Mám ten den, co jsem své kamarády našel strašlivě zavražděné, stále v živé v paměti a do smrti na něj nezapomenu. Moje mladé oči tehdy poprvé spatřily projev indiánské krutosti. Nechápal jsem, jak mohou být rudoši tak nemilosrdní, že klidně prolijí krev bezbranných holátek, která jim nic neudělala. Ale později jsem to pochopil, když jsem se obeznámil s indiánskou povahou - jak čtenář sám pozná z dalšího čtení.

Vzpomínám si také na velký zástup po zuby ozbrojených rudokožců, který se jednoho dne vyvalil na protějším břehu Mississippi, kde je dneska stát Illinois. Bylo to u Portage des Sioux, pětadvacet mil nad St. Louisem, přibližně dvě míle od otcova domu. Později jsme se dozvěděli, že nás chtěli odříznout od ostatních osad a povraždit. Byl vyhlášen poplach. Shromáždili se skoro všichni osadníci. Přebrodili řeku a po lítém boji indiány porazili a způsobili jim tak citelné ztráty, že je jejich vražedné choutky přešly.

Tři dny nato přišla žena, která uprchla z indiánského zajetí, v kterém prožila tři roky. Využila zmatků po prohrané bitvě a dostala se v bezpečí ke svým příbuzným, kteří ji dávno oplakali. Už nevím, jak se jmenovala, ale určitě v těch místech pořád ještě žijí lidé, kteří se pamatují na tu událost i na bujaré veselí, s jakým se její příchod oslavoval.

Zpráva, kterou přinesla, byla víc než alarmující. Několik mocných kmenů se sešlo k velké poradě a rozhodlo o generálním útoku na St. Louis a sousední osady s tím, že bez milosti pobijí všechny bílé osadníky s výjimkou Francouzů a Španělů. V kraji nastalo hrozné zděšení. Osadníci se okamžitě pustili do příprav na válku. Budovali nové pevnůstky, staré opravovali a zpevňovali, dělali zkrátka všechno pro to, aby indiánskému nájezdu dokázali čelit co nejdéle.

Zanedlouho se na břehu naproti St. Louis objevilo obrovské množství bojovníků. Osadníci vyslali přes řeku tlumočníka jménem Blondo, aby jim oznámil, že jsou na ně dobře připravení. Blondo indiánům řekl, že z jednoho jejich tábora uprchla žena, která všechno vyzradila, takže si lidé v St. Louis opatřili značné množství „velkých železných pojízdných pušek“, kterými mohou pobít všechny bojovníky naráz. Indiáni mu nakonec uvěřili, a přestože měli obrovskou přesilu, v klidu odtáhli. Jak už jsem říkal, v té době žili v St. Louis hlavně Francouzi a Španělé, kteří s okolními kmeny udržovali přátelské vztahy, protože jim šlo o to, aby si zachovali indiánský obchod. Neradi viděli, že se mezi nimi usazují Američané ohrožující jejich monopol. St. Louis tenkrát bylo největší obchodní středisko pro celý západ i Severozápadní teritorium a zisky z indiánského obchodu byly nesmírné. Rovněž indiáni, k nimž se Francouzi a Španělé chovali mnohem lépe než Američané, nechovali k amerického živlu žádné sympatie.

Když mi bylo deset, zapsal mě otec v St. Louis do školy, kterou jsem vyšel v roce 1812. Nastoupil jsem do učení k muži jménem George Casner, který byl kovářem. (Ten muž měl společníka, jistého Johna L. Suttona, který pořád ještě v St. Louis bydlí.)

Zpočátku jsem ke kovářskému řemeslu pociťoval odpor, ale brzy jsem mu přišel na chuť a učení se mi zalíbilo. Když mi bylo devatenáct, myslel jsem si, že už znám všechno, co můžu v životě potřebovat, a jak už to tak v tom věku u chlapců chodí, považoval jsem se za hotového, dospělého muže. Kromě jiných nepravostí, které jsem tenkrát páchal, jsem se také zamiloval do jedné černé služky. Samozřejmě se to doneslo mému mistrovi a od té doby mezi námi panovalo napětí.

Pohrdal jsem jeho příkazy, zůstával jsem dlouho do noci mimo dům. Chodil jsem za svou milou. Byl jsem do ní tak bezmezně zamilovaný, že jsem se nedokázal ovládat. Bylo mi úplně jedno, jestli se mistrovi moje chování zamlouvá či nikoli. Jednou ráno se na mě obořil slovy, která mi přišla nemístně tvrdá a urážlivá, a když mi posléze pohrozil vyhazovem, odpověděl jsem s výrazem jízlivého potěšení, že na to čekám už dávno a nic lepšího si nemohu přát.

To ho tak popudilo, že vzal kladivo a mrštil jím po mně. Uhnul jsem a na oplátku jsem kladivo hodil zpátky po něm. Vypukla rvačka, při které jsem já, mladý silák, srazil svého pána k zemi, práskl jsem za sebou dveřmi a odešel do svého pokoje. Mizerný ten chlap se ovšem po chvíli přihnal k mé bytné a oznámil jí, že nadále nebude vynakládat své peníze na moje bydlení. Řekl jsem mu, že mám dost svých peněz a mohu si bydlení platit sám.

To ho vyburcovalo k dalšímu útoku, po kterém opět skončil na zemi. Rozhodl jsem se, že z domu odejdu, a začal jsem si balit věci. Nebyl jsem ještě hotov, když se dole pod schody objevil jistý jednoruký konstábl a řekl, že mě přišel navštívit. Hned mi bylo jasné, co tím navštívením myslí. Chopil jsem se předem nabité pistole a vykročil proti němu, aby nebylo pochyb, že budu střílet, když se mě pokusí zatknout. Byl jsem nesmírně rozrušený, určitě bych ho zabil, kdyby na to přišlo. Konstábl ke mě chvíli promlouval vlídnými slovy a pak odešel. Usoudil jsem, že šel pro dalšího strážníka, a ve strachu, že skončím ve vězení, jsem se uchýlil do domu jednoho svého kamaráda. Po třech dnech skrývání jsem vyšel ven, abych se pokusil nalodit na říční člun, který vyplouval k povrchovým dolům na řece Fever. Mistr mě však uviděl a zadržel, poněvadž se domníval, že je za mě zodpovědný, dokud můj otec nerozhodne jinak.

Nezbylo mi nic jiného, než předstoupit před otce a zpravit ho o incidentu, který jsem měl se svým pánem. Otec mě přemlouval, abych se vrátil do učení, ale já mu dal jasně najevo, že se nevrátím. Nato projevil přání, abych zůstal a pracoval doma. Bránil jsem se, mluvil jsem o své nepřekonatelné touze vyrazit do světa. Otec pochopil, že se mnou nic nesvede, a nakonec s mým odchodem z osady souhlasil. Dal mi něco otcovských rad, poskytl pět set dolarů, slušného koně, sedlo a ohlávku, uštědřil mi požehnání a popřál, aby mne na mých cestách provázel Bůh... "

Beckwourth nastoupil na člun a odplul k povrchovým dolům na řece Fever. Později dostal místo u Kožešinářské společnosti Skalistých hor plukovníka Ashleyho. Rychle se naučil zacházet s puškou, bowiákem a tomahawkem. Stal se nejobratnějším zálesákem, jakého kdy pustina stvořila. Vždycky dokázal vyhmátnout šanci, z které mu kynul osobní prospěch. Roku 1824 byl adoptován kmenem Vraních indiánů, když v něm jedna stará žena poznala svého ztraceného syna. „Co jsem měl dělat?“ řekl T. D. Bonnerovi. „Kdybych svůj indiánský původ odmítal, stejně by mi nevěřili.“ Jedno z jeho „indiánských“ dobrodružství líčí Francis Parkman ve své slavné Oregonské stezce z roku 1846: (Paul Reynal) mi vyprávěl... historku, které jsem zaboha nechtěl věřit, až se mi nakonec potvrdila z tolika na sobě nezávislých zdrojů, že jsem svou skepsi musel zavrhnout. Před šesti lety nakupoval v jedné velké vesnici Vraních indiánů pro kožešinářskou firmu muž jménem Jim Beckwourth, podvraťák s francouzskou, americkou a negerskou krví... je to gauner nejhrubšího zrna, zabiják a podvodník, který v sobě nemá za nehet cti, alespoň se to o něm na prérii povídá. Avšak v jeho případě obecná měřítka lidského charakteru zřejmě neplatí, protože je to člověk, který vás klidně zapíchne ve spánku, a zároveň je schopen těch nejneuvěřitelnějších hrdinských kousků, jako například, když byl u Vraních indiánů a objevilo se asi třicet nebo čtyřicet Černonožců na válečné stezce, kteří zabíjeli na potkání a loupili koně.

Vraní bojovníci jim nadběhli a sevřeli je tak těsně, že neměli šanci na únik. Černonožcům nezbylo, než opřít se o strmý sráz a navršit před sebe do půlkruhu stromy. Pak za tou hromadou z klád a klacků vysokou přes půldruhého metru čekali na útok. Vrány měly přesilu deset na jednoho, klidně to opevnění mohly rozmetat a Černonožce pobít, jenže je to ani nenapadlo, protože se to příčilo jejich pojetí boje. Místo toho vydávaly válečný pokřik, vřískaly a poskakovaly kolem jako démoni utržení ze řetězů a kropily klády kulkami a šípy. Žádnému z Černonožců se nic nestalo, zato však několik Vran bylo, navzdory všemu tomu poskakování a pobíhání, zabito. Tímhle nesmyslným způsobem se bojovalo bezmála dvě hodiny. Občas nějaký vraní bojovník spustil v záchvatu touhy po válečné cti a slávě bojovou píseň a se slovy, že je nejstatečnější a nejlepší z celého lidského rodu, popadl tomahawk a vyrazil kupředu. Úderem do opevnění si dobyl „coup“, a jak zase pelášil zpátky ke svým, klesl ve spršce nepřátelské střelby k zemi. Ani potom se žádný zdrcující útok nekonal. Vypadalo to, že se Černonožci v opevnění udrží. Pak Jim Beckwourth ztratil trpělivost.

„Jste pitomci a staré baby,“ řekl Vránám. „Pojďte se mnou, jestli alespoň někdo z vás má trochu odvahy! Ukážu vám, jak se bojuje.“ Sundal si jelenicovou kazajku a zůstal polonahý jako indián. Pušku nechal na zemi, vzal si lehoučký tomahawk a skryt před zraky Černonožců, přeběhl prérii do úžlabiny po pravé straně. Pak vyšplhal na skálu nad srázem, čímž se jim dostal do týlu. Šlo s ním asi padesát mladých bojovníků. Beckwourth podle jekotu a válečného pokřiku Černonožců poznal, kam má skočit. Rozběhl se a vrhl se ze skály přímo do jejich středu. Při pádu jednoho z nich popadl za pačesy a strhl k zemi a udeřil ho tomahawkem. Dalšího popadl za opasek a taky mu zasadil mohutnou ránu. Vyskočil na nohy a vydal válečný pokřik Vran. Mával kolem sebe tomahawkem tak zběsile, že Černonožci ustoupili a nechali mu volný prostor. Beckwourth mohl přeskočit opevnění a utéct, jenže to už vraní bojovníci s ďábelským řevem padali jeden za druhým ze skály a na opačné straně se ozval válečný pokřik hlavního oddílu Vran, které také okamžitě zaútočily. Uvnitř opevnění se rozpoutala krvavá řež muže proti muži. Černonožci se bránili a řvali jako zaskočení tygři, avšak zabíjení vzalo rychlý konec. Za chvíli pod skalou ležely, jedna přes druhou, zohavené mrtvoly. Ani jeden Černonožec neunikl... Beckwourthův vzestup do čela kmene byl doslova zázračný. Vedl bojovníky od jednoho vítězství k druhému, získal jméno Jitřní hvězda a oženil se s dcerou náčelníka. „Můj věrný tomahawk zčernal krví nepřátel,“ prohlásil. Zanedlouho si vysloužil nové jméno Krvavá ruka a stal hlavním náčelníkem Vraních indiánů. Jak k tomu došlo, může někomu připadat jako... ale dejme zase slovo našemu hrdinovi:

"Cestou k Potoku Sluneční řeky, malého přítoku Yellowstonu, překročila naše vesnice Big Horn. U Big Hornu jsem sebral čtyřicet bojovníků a vydal se pátrat po Černonožcích a koních. Za dva dny nás dohonil hlavní náčelník A-ra-poo-ash se sto pětasedmdesáti bojovníky. Bylo na něm vidět, že je rozrušený. Nechtěl jsem, aby šel s námi do války, věděl jsem, že by se bezhlavě vrhl na nepřítele a zahynul by přitom. Řekl jsem mu, že se vracím domů, protože mi moje medicina sdělila, že tahle válečná stezka je špatná. Vyrazil jsem na zpáteční cestu a on se ke mně přidal. Kousek od vesnice jsme se zastavili a utábořili na noc.

V noci jsem se tajně vykradl z tábora s pětasedmdesáti bojovníky a zamířil znovu k nepřátelskému území v naději, že starý náčelník už zůstane doma. Ten se však ráno se zbývajícími bojovníky pustil po naší stopě a brzy nás dostihl.

Zajel ke mně a řekl: „Krvavá ruko, jsi velký bojovník. Nechceš, abych bojoval, ale já budu bojovat. Do vesnice se už nevrátím. Zemřu. Vrány jsou hloupé. Celý život jsem usiloval o jejich dobro, ale ony mým slovům nenaslouchaly. Celý život jsem za ně bojoval. Prolil jsem spoustu krve. Chtěl jsem z nich učinit velký národ, ale ony měly zavřené uši. Odejdu do velké vesnice Velkého ducha. Jestli nechceš jít stejnou stezkou jako já, můžeš jít jinou. Najdu nepřítele sám a zemřu.“

Když domluvil, slezl z koně. Opřel o hromádku suchého bizoního trusu svůj štít a řekl: „Bojovníci, sledujte můj štít. Když vystoupí do výše, zemřu a nevrátím se do vesnice, když nevystoupí do výše, vrátím se.“ Několik minut hovořil ke slunci, načež uchopil své kopí a všelijak s ním mával. Štít sebou škubl a zvedl se do výše jeho hlavy. Žádný z bojovníků neviděl, že by se ho dotkl. Všichni jeho slovům uvěřili, nikdo už nepochyboval, že se náčelník živý do vesnice nevrátí. Mně bylo jasné, že štít musel mít nějaké skryté zvedací zařízení, ale jaké, to jsem nevěděl. Příliš jsem se soustředil na náčelníka, takže jsem ten domnělý zázrak neodhalil.

Nato přijeli zvědové a ohlásili, že se blíží čtrnáct opěšalých Černonožců. Pustili jsme se do příprav k boji a na kouzlo se štítem se zapomnělo. Vyrazili jsme za nepřítelem a brzy jsme ho objevili. Černonožci rychle pochopili, že nemají šanci na únik, a rozhodli se prodat své životy co nejdráž.

Starý náčelník na ten skromný počet nepřátel okamžitě zaútočil. Vrazil mezi Černonožce na svém oři a srazil tomahawkem jednoho bojovníka. Vrátil se a zaútočil znovu. Na okamžik se mezi nimi ztratil. Opět se vynořil a vrhl se na nepřítele potřetí. Zvedl paži k dalšímu úderu, když vtom mu do těla, těsně pod kyčlí, vnikl šíp, prošel celým trupem a ukázal se u ramene.

Vraní bojovníci v němém úžasu přihlíželi, jak se náčelník statečně bije, ale když padl, vypadalo to, jako by do nich najednou vjelo tisíc ďáblů. Rozjeli se do útoku a během několika minut rozsekali zbytek Černonožců na kusy. Pak se shlukli kolem umírajícího náčelníka. Životodárná krev unikala ze smrtelné rány. „Bojovníci,“ pravil náčelník, „přišel jsem, abych zde zemřel. Mé přání se za chvíli vyplní. Už nikdy vás A-ra-poo-ash nepovede do boje. Jeho domovem teď bude Země Velkého ducha. Moji lidé byli hloupí, nenaslouchali mým dobře míněným slovům. Přistup blíž, Krvavá ruko! Zaujmeš A-ra-poo-ashovo místo. Jsi statečný a moudrý. Bojuješ s nepřítelem a vítězíš nad ním, aniž bys ztratil jediného bojovníka. Tvá medicina je mocná. Bojovníci, slyšte, co říká váš umírající náčelník! Ty, Krvavá ruko, jsi jediný muž, který může udržet náš lid ve svornosti. Vrány neplnily mé příkazy a já je za to nechtěl trestat. Hluboce jsem svůj kmen miloval. Byl jsem příliš laskavý a to nebylo správné. Tebe se všichni bojí, budou tvým slovům naslouchat. Když ti budou naslouchat, pozvednou se a stanou se mocným národem, jak jsem si vždycky přál. Když ti však nebudou naslouchat, nepřežijí jako národ ani dvě zimy. Mají mnoho nepřátel, kteří jsou silní, a ti přijdou a vyhladí je, pokud Vrány nebudou naslouchat tomu, co říkáš. Zrak mě opouští. Krvavá ruko, slyšíš mě? Už nic nevidím.“

„Slyším každé tvé slovo,“ odpověděl jsem. „To je dobře. Vezmi si můj štít a tuto medaili. Obojí teď patří tobě. Medaili nám před mnoha zimami přinesl rudovlasý náčelník od Velkého bílého otce. Až zemřeš, bude ji zase nosit ten, kdo přijde po tobě. Slyšíš mě? Pověz Nam-i-ne-dishee, ženě, kterou jsem vždycky miloval, že až se narodí naše dítě, které nosí pod srdcem, a bude to syn, aby mu řekla, kdo byl jeho otec. Slyšíš mě, Krvavá ruko?“ „Slyším tě,“ řekl jsem. „Nech mé tělo pohřbít tady, na tomto místě. Žádný bojovník nesmí vstoupit na toto bojiště po celý jeden rok. Pak přijdeš a vyhledáš mé kosti a dostaneš ode mne vzácný dar. Už slyším volání Velkého ducha. Je to jako kvílení mocného větru v hlubokém, temném lese. Pobízí A-ra-poo-ashe, aby se odebral do jeho země. Je čas jít. Ne... za... po... meň!“

Slovo „nezapomeň“ splynulo z náčelníkových rtů a jeho duše se vznesla na cestu do země Velkého ducha. Bojovníci (s výjimkou Žlutého břicha, náčelníkova bratra) okamžitě propukli v nejžalostnější nářek, jaký jsem kdy slyšel. Vyslal jsem do vesnice hlasatele, aby lidem oznámil, že náš hlavní náčelník je mrtev, a když jsme ho pohřbili, jak si přál, pomalu jsme se rozjeli k domovu. Hrůza mě obcházela při pomyšlení na scény, které se budou odehrávat po mém příchodu. Už z dálky bylo vidět, že každé týpí hluboce truchlí. Ocitli jsme se uprostřed vřeštění, pláče a bědování. Kdo byli dostatečně staří, aby chápali, jaká ztráta je postihla, byli zbroceni krví prýštící z tisícerých ran, které si způsobili po celém těle. Na zemi ležely stovky prstů, které si lidé uřezali, a chomáče vlasů, které si servali z hlavy. V místech, kde ještě před několika hodinami vládlo bezstarostné veselí, zněl nářek a kvílení. A tenhle příšerný smutek trval až do večera příštího dne.

Pozítří ráno jsem přikázal přestěhovat vesnici k Rosebudu. Tam jsme postavili poradní týpí, v kterém se neprodleně shromáždili všichni šamani a medicinmani z vesnice. Byly přečteny kmenové záznamy a potom, když ti významní mužové vykonali jistý zdlouhavý obřad, byl jsem jednomyslně zvolen prvním členem velké rady a stal jsem se společně s Dlouhým vlasem hlavním náčelníkem kmene Vran - kteréžto pronunciamiento bylo zaznamenáno..."

Jim Beckwourth zůstal u Vraních indiánů několik let. Vystřídal větší počet manželek a nakonec odešel a přidal se k armádě. Působil jako zvěd v třetí Seminolské válce na Floridě. V roce 1843, když se svou další manželkou, tentokrát Španělkou, cestoval do Kalifornie, setkal se šedesát mil východně od Skalistých hor se slavným objevitelem Johnem C. Frémontem. Za kalifornského povstání pod medvědí vlajkou sloužil u generála Kearnyho, který ho přijal se slovy: „Vy milujete boj a já mám pro vás skvělou nabídku.“ Po válce lovil kožešiny, kopal zlato a potloukal se po celém území amerického západu.

Konečně, v roce 1850, objevil nedaleko dnešního nevadského města Reno dlouho hledaný přechod přes Sierru Nevadu. Zřídil si v těch místech zájezdní hostinec a dělal průvodce vystěhovaleckým karavanám procházejícím Beckwourthovým průsmykem. Jeho jméno dodnes nese nejen průsmyk, ale i přilehlý horský štít, údolí a blízké městečko. Delší dobu se po něm jmenovala jedna ulice v coloradském Denveru a (paradoxně) i místní kostel... Na závěr si přečteme, co nám Jim Beckwourth sděluje o indiánech:

"Jako americký občan stranící svému lidu a vroucně milující svou vlast a zároveň člověk dobře obeznámený s indiánskou povahou, cítím, že nemohu ukončit vyprávění o svém pohnutém životě a neříci přitom několik slov ve prospěch svých rudých bratří. Měli bychom mít na paměti, když soudíme jejich chování, že považují zemi, kterou obývají, za „dar Velkého ducha“ a brání se přílivu přistěhovalců se stejnou rozhodností, jako by se bránil každý civilizovaný národ, kdyby jiný národ bez dovolení vstoupil na jeho území. Musíme také vědět, že indiáni pokládají bizony za své výlučné dědictví, které z hlediska vlastnických práv není lovnou zvěří, ale něčím, co jim bylo dáno prozřetelností k zajištění jejich obživy a existence, takže když například přistěhovalec zastřelí bizona, je to pro indiána přesně totéž jako pro nás ničení převážně soukromého majetku cizí osobou.

Když si tohle uvědomíme, musí nám být jasné, že indián, který zabije dobytče patřící bílým lidem, nebo uloupí jejich koně, nepovažuje svůj čin za nic víc než za oplátku utrpěných příkoří, respektive za úhradu majetku, o který byl bílými lidmi připraven. Kvůli podobným skutkům ze strany indiánů podnikají jednotky Spojených států proti této rase trestné výpravy, na které doplácejí nevinní, zatímco ti, kteří vojenský zásah zapříčinili, ani netuší, že se dopustili nějakého zločinu.

Pokud vláda vytáhne do války proti západním kmenům, měla by se přitom zachovat moudře, měla by dbát na to, aby milosrdenství neustoupilo trestající spravedlnosti. Ovšem domnívat se, že jednotky Spojených států přivedou indiány k poslušnosti, je zcela pošetilé. Náklady na takovou operaci mnohonásobně převýší její efekt. Indiáni žijí na koňských hřbetech, budou loupit a odhánět armádní koně rychleji, než je armáda stihne přivážet. A poněvadž nemají žádné stálé vesnice a při cestování se živí lovem bizonů, mohou, bez ohledu na to, že je zdržují náklady se složenými stany a ženy s dětmi, unikat každému, i tomu nejlepšímu vojsku, jaké proti nim může vláda postavit. Armáda se v téhle štvanici během léta vydá ze všech svých sil a indiáni ji ještě k tomu budou neustále ohrožovat palbou ostřelovačů. A pokud se několik mocných kmenů spojí - což není nic neobvyklého - nesvedou s nimi nic ani desetitisíce dobře vyzbrojených mužů.

Velící důstojníci určení pro boj ve Skalistých horách by také měli vědět, že si indiáni předávají zprávy přikrývkami a zrcátky. Mají po celém kraji zvědy, kteří je během několika minut a na ohromné vzdálenosti informují o pohybech nepřátelských vojů, takže jejich vesnice přesně vědí, zda mají odtáhnout či nikoli. Některé kmeny si v noci předávají zprávy ohněm a ve dne kouřem. Velící důstojník například zjistí, že na jistém místě táboří oddíl bojovníků, a vydá rozkaz k rychlému přesunu. Když však dorazí na místo určení, jsou tito bojovníci hluboko v jeho týlu utáboření na cestě, kterou právě prošel.

Vesnice Vran nebo Šajenů o třech stovkách týpí strhne do třiceti minut od vyhlášení poplachu všechny stany, stanové tyče přiváže ke koním a všichni muži, ženy a děti ohrožené místo co nejrychleji opustí. Takhle unikne dragounům vyslaným k jejich pronásledování každá vesnice. Zažil jsem hodně smluv s indiány, v kterých se vláda zavázala k ročním dodávkám zboží, takže můžu s klidným svědomím prohlásit, že nemají větší cenu, než papír, na kterém jsou napsané. Indiáni si myslí, že velký bílý náčelník jim každoročně posílá dary, protože se jich bojí a kupuje si jejich přátelství. Existuje několik kmenů - je jich velice málo - které takovou smlouvu mohou považovat za posvátnou, avšak většina ostatních indiánů si s tím neláme hlavu, protože to odporuje jejich přirozenosti. Když jsou v úzkých a musejí vyjednávat, přistoupí na jakékoli smluvní podmínky, které jim vláda předloží, jakmile však úřední moc odtáhne a oni opět mohou, téměř beztrestně, povolit uzdu svým loupeživým choutkám, žádné mravní závazky je nezastaví. Smlouva, sjednaná ze strany Spojených států za velkých obětí, se stane jenom dalším dokladem o ztracených iluzích.

Důstojník velící trestné výpravě by měl přesně vědět, kterou část kmene hodlá ztrestat. Například Súové, kteří ještě před několika lety posílali do boje třicet tisíc válečníků, jsou rozdělení do velkého množství tlup vzdálených od sebe stovky mil. Jedna tlupa může přepadnout vystěhovaleckou karavanu a ostatní se o tom ani nedoslechnou. Část kmene nemůže nést odpovědnost za nepřístojnosti jiné části, od které se totálně liší svým sociálním uspořádáním. Vyslat proti ní za takových okolností trestnou výpravu by bylo vyloženě nespravedlivé. Ovšem v případě extrémního nebezpečí se tyto tlupy scházejí a utvářejí alianci.

I ostatní indiánské národy jsou rozdělené na tlupy, které se tak málo stýkají, že se často pokládají za samostatné kmeny. Súové putují od severu k jihu po území o rozloze tisíce mil. V jejich lovištích leží některá z nejúchvatnějších míst tohoto světa vynikající nejen přírodní krásou, ale i neobyčejně úrodnou půdou. Vraní indiáni žádné tlupy nemají, kmen obývá dvě vesnice, což je mnohem výhodnější k zajištění pastvy pro nespočetná stáda koní, která vlastní, a také kvůli lovu bizonů. Obě vesnice se od sebe jen zřídka vzdalují na víc než tři sta mil, většinou se drží mnohem blíž. Scházejí se nejméně jednou za rok a občas se náhodně setkávají na cestách. Vrány mluví jazykem Hidatsů, národa, z něhož pocházejí. Pónyové jsou z morálního hlediska pravděpodobně na nejnižší úrovni ze všech západních kmenů. Ostatní jimi natolik opovrhují, že s nimi nikdy neuzavřou spojenecký svazek. Je to početný národ, který nenávidí bělochy, zabíjí je při každé příležitosti. Smlouva uzavřená večer s tímto národem druhý den ráno neplatí. Kdo má na starosti válčení se západními indiány, měl by vědět, že Pónyové neberou zajatce - výjimku tvoří ženy a děti. Obecně se věří, že Súové nezabíjejí bělochy, ale není to pravda. Zabíjeli je vždycky. Viděl jsem u nich bělošské skalpy, hodně jich, ještě čerstvých, viselo v kouři uvnitř jejich týpí.

Západní indiáni nevlastní zemi protkanou lesy či bažinami, kde by mohli úspěšně unikat armádě, zato však mají své nekonečné prérie, do kterých mohou zavléci armádu a vyčerpat ji, a přívětivé Skalisté hory, kam mohou ustoupit. Kdyby většina těchto mocných národů utvořila alianci proti společnému nepříteli, byla by to nejstrašnější indiánská válka, jakou kdy tato země zažila - stála by velmi mnoho krve a peněz. Spojené kmeny by mohly proti nepřátelské síle postavit na dvě stě padesát tisíc bojovníků - a to se ve svých početních odhadech opatrně držím při dolní hranici.

Jestliže cílem vládní politiky je úplné vyhlazení indiánské rasy, musí k tomu použít mnohem účinnějších prostředků než doposud. Prodej whisky mezi rudochy za tichého souhlasu vládních úředníků vede k devastaci a hubení indiánů po tisících ročně, avšak tento ďábelský způsob likvidace menší rasy mnohem početnější rasou není příliš efektivní. Indiánů ubývá, ale poměrně pomalu. Nejráznější a nejrychlejší způsob, jak od nich tuto zemi očistit, by bylo vyhladovění, tj. zničení dědičného zdroje jejich obživy - bizonů. K tomu by stačilo nahnat do prérií armádu lovců, kteří by zmíněná zvířata zabíjeli a ničili na každém kroku a všemi dostupnými prostředky. Mohli by je střílet, trávit, zahánět do vykopaných jam, a vůbec by na nich mohli vyzkoušet všechny možné vynálezy, jen aby vykořenili to prokleté zvíře, které, jak se zdá, svým výživným masem udržuje indiány při životě, čímž opovážlivě překáží vítěznému postupu civilizace..."

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.