Realizované projekty     O mně     Kontakt    

Výrobky

Materiální kultura

Dobové technologie

Dobové zbraně

Táboření, reenactment

Fauna - zvířata

Blog

Vyhledávání

Přístupy

Kategorie: Luky a šípy

Luky indiánů plání

Luky indiánů pláníDříve, než získali indiáni od bělochů palné zbraně, používali k zabíjení na dálku zejmna luk a šípy.

Je doloženo, že se luky používaly v Severní americe již před minimálně 5 tisíci lety.

Luky indiánů z plání byly již od počátku 19.století plně přizpůsobené způsobu života kočovných lovců. Stejně jako u ostatních jezdeckých kultur byly kratší, aby umožňily lepší manipulaci a snadnější míření i střelbu z koňského hřebtu.

V průměru měřily 100-120cm, přičemž některé exempláře mohly být delší nebo naopak kratší (až 70-80cm). Pro srovnání - luky pro střelbu ze země (jako například anglické luky nebo luky lesních indiánů) měřily až 180cm.

Ze zásad fyzyky plyne, že ktaší luk je slabší, než delší luk vyrobený ze stejného (či srovnatelného) materiálu. Tento nedostatek se snažili indiáni kompenzovat použuitím takových technických fíglů, jako použití výztuží ze zvířecích šlach, nebo použitím takových materiálů, jako je paroh nebo rohovina.

Náčelník Žluč z kmene Hunkpapských Lakotů. Vraní indián na fotografii R.Throssela. Honí ho bílý muž na fotografii R.Throssela.

Většina kmenů indiánů plání patřila ke kočovným jezdeckým kulturám a boj a lov s lukem probíhal z koňského hřbetu. Na rozdíl od pěších lukostřelců s dlouhými luky, kteří stříleli často na velké vzdálenosti probíhal lov a boj na pláních z bezprostřední blízkosti.

Například při lovu bizonů střílel lovec šípy do bizona z cca dvou až třímetrové vzdálenosti. Díky koňské mobilitě probíhaly i boje a šarvátky většinou spíše na kratší vzdálenosti a tak radius účinné střelby nebyl větší, než cca 25m. Z tohoto důvodu byly krátké luky konstruovány spíše na vysokou průraznost, než na velký dostřel.

Indiáni plání byly se svými luky doslova srostlí. Střílet z luku se chlapci učili již od útlého věku. Malí chlapci běžně trénovali střelbu na drobnou zvěř, ptáky, veverky, psouny a další zvířata. Pro patnáctiletého kluka již byla přesná a účinná lukostřelba rutinní záležitostí, a to včetně střelby z koňského hřbetu a za jízdy.

Při střelbě indiáni nemířili s nataženým šípem, ale stříleli intuitivně. Šíp byl natažen a vypuštěn v jednom okamžiku.

Na rozdíl od lesních indiánů, kteří poté, co získali od bělochů křesadlové muškety, odložili své luky a již se k nim nevrátili, používali indiáni plání luky a šípy běžně až do rezervačního období. I v bitvě na Little Big Hornu v roce 1876 ještě běžně indiáni bojovali luky a šípy, i když velká většina z nich již byla vyzbrojena palnými zbraněmi, mnozí dokonce moderními opakovačkami.

Výjev z lovu bizonů na pláních. Lov bizonů v podání George Catlina.

Konstrukce luků

Existují celkem 3 typy pláňových luků:

Dřevěné
Rohové
Parohové

Dřevěné luky

Dřevěné luky byly zdaleka nejrozšířenější a nejběžnější. Luky ze severních a centrálních plání byly nejčastěji vyrobené z jasanu a jalovce, méně pak ze střemchy viržinské, z ořechovce (hickory), nebo z moruše. Luky z jižních plání (až po Jižní šajeny) byly téměř všechny vyrobeny z maklury oranžové (osage orange), tvrdého dřeva oranžovožluté barvy, které se ideálně hodí na výrobu luku (podle některých jde o nejlepší dřevo na výrobu luku na světě).

V každém kmeni existovalo několik specialistů na výrobu luků. Ostatní bojovníci a lovci si od nich mohli opatřit luk výměnným obchodem.

Při výrobě luku se nejdříve uřízl kmen vybranho stromu, naštípal se na štípy a ty se nechaly vyschnout. Pak se vytesal sekerou hrubý tvar. K jemnějšímu opracování se mohl použít nůž a na finální úpravy pak střep skla nebo pískovec.

Luky mohly být obyčejné, nebo reflexní. Reflexní luky se vyráběly prohnutím ramen do protioblouku. V některých případech mohly být ohnuté i končíky. Tvarování luku se provádělo napařováním dřeva v horké páře nebo ve vroucí vodě. Tak dřevo výrazně změkne a dá se vytvarovat v připraveném kopytě nebo mezi kolíky natlučené do země. Když natvarované dřevo vychladne, změněný tvar si ponechá.

Dřevěný luk s reflexními končíky. AMNH. Reflexní dřevěný luk ohnutý ve středu. AMNH. Obyčejný dřevěný luk. Bez reflexu. AMNH.

Šlachování

Dřevěné luky z centrálních a severních plání se v mnoha případech vyztužovaly šlachováním. Jedná se o přilepení vrstvy šlach na hřbet luku. Šlachy vytvoří komplaktní, pružnou vrstvu, která aktivně brání prasknutí luku, zvyšuje jeho sílu, pevnost a zabraňuje únavě dřevěného materiálu.

Šlachování se provádí tak, že se nejprve šlachy rozdělí do tenkých pramenů. Pak se rozmočí ve vodě, aby změkly. Následně se namáčí do klihovho lepidla a nalepují se na hřbet luku, jedna vedle druhé, šlacha za šlachou tak, až pokryjí celou plochu hřbetu. Vrstva šlach se nechá nějakou dobu vyzrát a pak se nalepí případně další vrstva nebo několik dalších vrstev.Někdy se omotávaly šlachované luky napříč, zejména v oblasti rukojeti a končíků, ale i na ramenou luku, aby nedošlo k odchlípnutí šlachové výztuže od dřeva.

Na jižních pláních se luky z maklury oranžové nešlachovaly.

Detail šlachování.

Rohové luky

Rohové luky patřily k tomu nejlepšímu, co mohl indián plání v 19.století vlastnit. Vyráběly se z rohů ovce tlustorohé a byly vyztuženy mnoha vrstvami šlach. Většina luků byla vyrobena z jediného kusu rohu, existují ovšem luky i vyrobené ze dvou kusů spojených uprostřed.

Rohovina je materiál, který velmi dobře snáší kompresi, zatímco vrstva šlachy vydrží silné pnutí. Kombinace obou materiálů tak vytváří velmi pružný, silný a účinný luk. Kombinací rohoviny a šlachy lze vytvořit luk, který je velmi krátký (až 70cm), neuvěřitelně lehký se současně větší silou, než jaká je běžná u dřevěných luků.

Není proto divu, že rohové luky byly mezi indiány plání považovány za jakési šperky. Vyrobit rohový luk není vůbec jednoduché. Základ luku tvoří roh tlustorohé ovce. Z něj se vyseká co nejdelší pruh rohoviny, který se vaří v horké vodě aby změknul. Pak se vyrovná do roviny a nechá se uschnout. Následně se vybrousí do požadovaného profilu. Pak se znovu namáčí do horké vody a tvaruje tak, aby se na něm vytvořil patřičný reflex, a to včetně reflexu končíků.

Následuje nanášení několika vrstev šlach. Šlachy dodávají luku sílu, zatímco roh mu dodává pružnost. Čím slabší bude roh, tím více se luk bude ohýbat a čím více šlachových vrstev, tím bude luk silnější.

Délka rohových luků se pohybuje v rozmezí 75 až 100 cm (měřeno po oblouku) s průměrnou délkou asi 87cm.

Rohový luk z jednoho kusu rohu ovce tlustorohé. AMNH.

Parohové luky

Další alternativou ke dřevěným lukům jsou luky vyrobené z parohů jelena wapiti. Naprostá většina je jich vyrobena z jednoho kusu parohu, ale existují i exempláře vyrobené ze dvou kusů spojených v místě rukojeti.

Na výrobu je třeba sehnat paroh, který je dostatečně dlouhý a má patřičný tvar. Z parohu se odsekají výsady a poté se ubrousí či odseká jedna strana parohu. Paroh je v průřezu plný ve vnější části a porovitý uprostřed. Odstraněním jedné části parohu se odhalí pórovité jádro. Tato strana se použije na hřbet a hladká strana na břicho. Následuje tvarování parohu pomocí nože a pilníku. Poté se paroh ohýbá, aby se vytvořil reflex. Ohýbání parohu se provádí pomocí vaření ve vroucí vodě nebo napařováním nad párou. Ohýbání parohu je mnohem obtížnější, než u rohu tlustorohé ovce. Většinou se podaří vytvořit jenom malý ohyb. Vytvořit reflexní "uši" na končících je zcela nemožné. Následuje silné šlachování hřbetu. To se provádí dobře, protože pórovitý hřbet vytváří ideální povrch pro přilnutí šlachy. Speciální pozornost je třeba věnovat končíkům, protože se při natažení nahýbají do extrémních úhlů a hrozí nebezpečí, že z nich tětiva zklouzne.

Parohové luky byly delší, než rohové luky, ale stále kratší než dřevěné, takže se lépe hodily pro střelbu z koňského hřbetu. Parohové luky měřily od cca 75cm do 110cm s průměrnou délkou cca 95cm.

Rohové i parohové luky byly v 19.století mezi indiány plání velmi vzácné, dnes jsou ještě vzácnější. V současné době je zámých asi 22 luků z rohů ovce tlustorohé a asi 19 rohů z jeleního parohu.

Hidatský vlálečník Periska Ruhpa. Parohový luk který drží v ruce je nyní ve sbírce Linden Musea ve Stuttgartu. Parohový luk ze sbírky Masco. Je napnutý obráceně. Parohový luk ze sbírky Levise a Clarka. Nyní v Peabody museu. Detail luku z předchozí fotografie.

Tětiva

Jako tětiva se ve většině případů používala zvířecí šlacha. Nejlépe se hodí hřbetní šlacha z bizona, protože je nejdelší. Šlacha se rozdělila na jednotlivá tenká vlákna, která se splétala a kroutila až do konečné podoby.

Nejčastěji se vidí tětivy kroucené ze dvou pramenů, přičemž každý pramen je tvořen cca 6-10 šlachovými vlákny. Šlachové prameny se obtáčí kolem sebe po směru hodinových ručiček, přičemž každý pramen se kroutí přesně obráceně.

Do každého pramene se postupně přidávají další šlachová vlákna, tak jak stará docházejí. Touto velmi jednoduchou technikou lze vytvořit libovolně dlouhé a silné šlachové vlákno.

Šlachové tětivy jsou velmi pevné a trvanlivé, ale jsou citlivé na vlhko.

Detail tětivy a jejího uchycení. Soukromá sbírka.

Uchycení tětivy

Tětiva byla vždy k jednomu konci luku přichycena napevno a na druhý konec se nasazovala nebo sundávala vždy když se luk natahoval nebo povoloval.

U většiny obyčejných dřevěných, ale částečně i u šlachovaných luků se tětiva zajišťovala pomocí obyčejných zářezů. Ke konci, ke kterému byla tětiva připevněna napevno se většinou dělaly dva zářezy, každý z jedné strany a na konci, ze kterého se tětiva sundávala a nandávala byl většinou jediný zářez.

K pevnému uchycení tětivy na jeden konec sloužilo několik obyčejných uzlů. Konec, který se nasazoval a sundával sestával většinou z pohyblivé smyčky, méně pak z pevné smyčky.

U některých dřevěných a u většiny rohových luků bylo přichycení tětivy realizováno pomocí "boulí" vytvořených nalepením šlach nebo vhodným úběrem materiálu vytvářejícím schod, který zachytával smyčku tětivy.

Možnost uchycení tětivy. Možnost uchycení tětivy.

Zdobení

Některé luky mohly být zdobené. Zejména se zdobily rohové a parohové luky, které nebyly jenom špičkovými zbraněmi, ale i jakýmisi šperky, ozdobami a vizitkami svého majitele.

K nejběžnějším typům zdobení u dřevěných luků bylo malování hlinkou, vyřezávání ozdobných symbolů do dřeva a barvení šlachovaných i nešlachováných částí luku.

Na končíky se často připevňovaly svazky obarvených koňských žíní.

Další možností zdobení bylo omotávání luků barevnou vlněnou látkou, často v kombinaci s ozdobami z ursoních ostnů (omotaný řemínek, nebo tzv. technika řetízku).

Velmi atraktivní formou zdobení bylo polepování hřbetu chřestýší kůží. To mělo i praktický význam, jelikož kůže chránila případné šlachování před vlhkostí.

Zdobení potažením hadí kůží. BBHC. Zdobení hadí kůží a omotávkou z ostnů. AMNH. Luk z jižních plání vyrobený z maklury oranžové zdobený vyřezáváním a barvením.

Výroba

Pokud máte zájem si vyrobit tradiční indiánský luk, doporučuji knihu

Bows & Arrows of the Native Americans: A Step-by-Step Guide to Wooden Bows, Sinew-backed Bows, Composite Bows, Strings, Arrows & Quivers od Jimma Hamma

která je asi nejlepší na dané téma. Kniha je psána velmi detailně, srozumitelně a předpokládá nulové znalosti laika, takže podle ní zvládne vyrobit luk a šípy skoro každý. Kniha existuje pouze v angličtině.

O rohových a parohových lucích najdete více v článku Billa Holma On making horn bows.

Náčelník Nez Perceů Zrdcadlo Foto z roku 1872.. Pónyjský náčelník na krsbě George Catlina. Lakotský válečník na dobové fotografii. Válečník ze severních plání na dobové fotografii. Náčelník Dvoje legíny na fotografii R.Throssela.

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Jméno
Předmět
Kontrola captcha
Text
b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, bowhunting odpovědět
Lov lukem v ČR je zakázán. Pokud by byla snaha jej u nás legalizovat, tak prvním předpokladem je vysoká kazeň a důkladný výcvik případných lovců! Lovit puškou je opravdu snazší. Bowhunting je o umění přiblížit se ke kořisti na 15 -20 metrů v případě nejmodernějších kladkových luků, pro případ tradiční výbavy do 10metrů. Vzhledem k absenci jakékoliv tradice v tomto směru, lze na lov tradičním lukem u nás opravdu zapomenout. Hold jiná doba a jiný etický pohled na věc. Indiánům nevadilo několik dní stopovat neletálně zraněnou, těžce trpící kořist... potřebovali jíst! Dnes si lze těžko predstavit něco takového v rozlohou nesrovnatelně menším honebním revíru.
, Pro Kristinu odpovědět
Kristyna: pro tebe by to byla zabava, pro zvire utrpeni. Zabijet zvirata by se nemelo pro zabavu, ale jen z nutnost a co nejsetrneji, jak je to jen mozne.
, luky odpovědět
Lovit můžeš jen tě nesmí chytit 1 , a co nám budou říkat opilci s puškama co střílí když se něco hne 6
, Luky odpovědět
Podepsal bych, co je zde napsáno. A vřele doporučuji luky šlachovat, zvlášť těm, co nemají trpělivost pečlivě vycizelovat záda luku na jeden letokruh. Ostatně to doporučuje i Jim Hamm ve své knize: "nejste li si jistí - šlachujte". Pár luků jsem takto udělal a ještě jich doufám mnoho udělám. Mám jeden z Osage a jinak dělám z jasanu. Kromě jiného šlacha dá luku neuvěřitelnou sílu a je velká škoda, že u nás se tak nedá lovit.. byla by to "fér" hra, než lovit s noční optikou na 100-150 metrů :)
odpověděl(a)
Přesně,taky bych chtěla aby se tady dalo lovit...byla by to zábava