Realizované projekty     O mně     Kontakt    

Výrobky

Materiální kultura

Dobové technologie

Dobové zbraně

Táboření, reenactment

Fauna - zvířata

Blog

Vyhledávání

Přístupy

Kategorie: Rozdělávání ohně

Rozdělávání ohně křesáním

Rozdělávání ohně křesánímNávod na rozdělávání ohně křesáním.

Původně rozdělávali indiáni oheň pomocí tření dřev. Po setkání s bílými obchodníky si však postupně opatřovali ocílky, s jejichž pomocí se oheň rozdělával snáze.

Indiánské týpí září do noci. Traper-příznivec oživené historie se svou ženou vedle týpí z bizoních kůží u nočního ohně.

Co budete potřebovat

Na rozdělání ohně křesáním budete potřebovat čtyři věci (případně pět, pokud počítáte i váček). Ocílku, křesací kámen, přepálenou látku a troud. Své křesací potřeby byste měli mít v naprostém pořádku, protože na nich může záviset fakt, jestli rozděláte oheň nebo ne. Pokud budete tábořit společně s ostatními táborníky, mohou vám v případě nouze půjčit svoje křesadla kamarádi, ale raději na to nespoléhejte. Podle dobových zdrojů přikládali bílí lovci potřebám na rozdělávání ohně křesáním stejný význam, jako pušce nebo noži, jelikož na schopnosti rozdělání ohně ve volné přírodě mohl záviset jejich život.

Ocílka

Základní věc, kterou při křesání budete potřebovat je ocílka. Je to vlastně kousek vysoce uhlíkatého železa vytvarovaného nejčastěji do tvaru písmene C, aby jej bylo možné navléci na prsty jedné ruky. Ocílky vyráběli dříve kováři, dnes to dělají spíše amatérští nadšenci do oživené historie překováváním starých pilníků. Ocílku můžete sehnat na tábořeních oživené historie traperů nebo indiánů, nebo na jiných setkáních těchto nadšenců. Cena ocílky se pohybuje většinou do 200,- Kč.

Různé typy dobových ocílek.

Křesací kámen

Na křesání se ponejvíce používal pazourek, který dělá velice bohaté jiskry, můžete však použít i různé odrůdy křemene. Nejčastěji se používá rohovec. Křesací kameny můžete sehnat v přírodě, někde se jich nacházejí skutečně spousty. Pokud vlastníte křesadlovou pušku, jistě máte nějaký zdroj pazourků. Pokud ne, poptejte se kamarádů, sdílejících vaše zájmy, určitě vám poradí, kde se dají pazourky nebo křemeny sehnat. Důležité je, aby měl kámen co nejvíce ostrých hran. Čím ostřejší, tím lepší. Pokud tomu tak není, udeřte do pazourku kamenem nebo palicí. Měl by se rozpadnout na menší kousky, které by již hrany měly mít.

Ocílka s pazourkem a rohovcem.

Práchno

Nekritičtější částí celého vybavení je bezesporu kvalitní práchno. Slouží k zachycení a udržení jiskry. Práchno je vlastně přepálená a zuhelnatělá bavlněná látka, většinou kaliko. Použití jiné, než 100% bavlněné látky nefunguje, nejen proto, že je to nedobové, ale především díky faktu, že pokud by přepalovaná látka obsahovala byť i stopy umělých příměsí, shoří vám na prach a nikdy nevytvoří vhodné práchno. Pokud nemáte kaliko, můžete použít staré rifle, nebo flanelovou košili, která již dosloužila, případně bavlněný kapesník. Látku rozstříhejte na kousky asi 15x15 cm. Nyní je budete muset přepálit tak, aby vzniklo práchno. Jestliže přepálíte látku příliš, rozpadne se vám na prach, v případě, že ji přepálíte málo, nebude vám chytat jiskru.

Sežeňte si středně velkou plechovku s těsně dolíhajícím víčkem. Do středu víčka i do středu dna udělejte asi dvoumilimetrové dírky. Potom kolem plechovky omotejte drát a konec nechte asi metr volný, abyste mohli plechovku pokládat mezi žhávé uhlíky a opět ji vytahovat ven, až v ní budete přepalovat látku. Dejte do plechovky vždy jeden kousek látky a plechovku uzavřete. Rozdělejte oheň, nejlépe z tvrdého dřeva a nechte jej dohořet, až zbudou jenom žhavé uhlíky. Na ně položte plechovku s látkou tak, abyste jí mohli pohybovat. Zhruba každou minutu nebo dvě změňte polohu plechovky. Během procesu přepalování látky byste si měli všimnout kouře a nespálených plynů proudících z obou děr. Čas od času se tyto plyny vznítí a vytvoří tak malý ohnivý plamínek. Jakmile se kouř z dírek zmenší na občasné blafnutí, vždy, když změníte polohu plechovky, vyjměte ji z ohně, zacpěte dírky nějakými klacíky a nechte ji vychladnout. Pokud byste nezacpali dírky, nebo kdybyste vytáhli plechovku z ohně příliš brzy, látka by shořela na prach. Po vychladnutí bude potřeba prohlédnout látku. V ideálním případě by měla být zcela černá a měla by jít lehce trhat na kusy. Jestliže je hnědá, nebo je vidět původní potisk látky a nejde lehce trhat, budete ji muset opět strčit v plechovce do ohně. Jestliže se vám mezi prsty rozpadá na prach, je zase přepálená moc. Nicméně hlavním kritériem je, zda práchno chytne a udrží jiskru. V ideálním případě by mělo zachytit první, druhou, maximálně třetí jiskru, která na něj dopadne.

Práchno z přepálené bavlněné látky. Přepalování práchna v plechovce.

Hubka

Warren „Hawk“ Boughton v knize „The Book of the Buckskinning“ popisuje, jak se snažil najít nějakou esenci nacházející se ve volné přírodě, která by sloužila stejně, jako práchno, tedy byla by schopna zachytit a udržet jiskru. Po dlouhé době usilovného pátrání se mu podařilo zjistit, že je toho schopen jistý druh vysušené houby, kterou lze najít v dutinách dubu. V našich podmínkách se k zachycení jiskry dá použít Troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius), který měl ve své křesací výbavě i známý muž z ledovce Otzi nebo Rezavec šikmý (Innonotus obliquus).

Krabička na práchno

Práchno doporučuji skladovat v železné krabičce, abyste ho měli vždy dost po ruce. Ideálně se hodí stará originální krabička z 19.století, nejlépe s anglickými nápisy. Takové krabičky se dají sehnat běžně ve starožitnictvích nebo bazarech. Někteří táborníci skladují v krabičce s práchnem současně i ocílku a kámen.

Stylová krabička na práchno.

Troud

Poslední věcí, kterou budete potřebovat je troud. Troud je vysoce hořlavá látka, ve které si jiskra může rozhořet v plamen. Základní vlastností troudu je, že musí být suchý, jemně vláknitý a snadno zápalný. K vyzkoušení vhodnosti troudu můžet uskutečnit jednoduchý test. Vezměte hrst načechraného materiálu, přiložte k němu žhavý uhlík a foukněte. Jestliže se oheň z uhlíku přenese na troud, je troud dobrý. Troud byste měli přenášet a skladovat ve speciálních nádobách, aby nedošlo k jeho zvlhnutí. Nejdostupnějším troudem je suchá tráva nebo seno. Najít suchou trávu by pro vás neměl být problém, nejlepší je sbírat ji na konci zimy, nebo na jaře, kdy ještě nezačala růst tráva nová. Trávu dejte na kamna a vysušte ji tak, aby v ní nezůstal ani poslední zbytek vlhkosti. Jako alternativní formu lze použít i suché myší nebo ptačí hnízdo, které můžete občas najít na svých toulkách přírodou. Seznam dalších látek, které poslouží jako troud je níže:

kapradí
jemně rozdrcená suchá březová kůra
suchý mech a lišejník
suché, rozdrcené jehličí
suché chmýří z vrbových "kočiček"
vysušené a na prach rozdrcené houby, např. některé druhy dřevokazných hub (choroše), pýchavka
zpráchnivělé vysušené dřevo
jemné suché dřevěné piliny
odřezky z vnitřní kůry jalovce, kaštanu, nebo červeného jilmu
jemné dřevěné hobliny
sláma
jemné smolnaté třísky
uzly z kořenů jehličnatých stromů
rostlinné chmýří z bodláku, rákosu, orobince apod.
jemná suchá rostlinná vlákna
lehké jádrovéh dřevo z borovic
zatvrdlá míza ze stromů s pryskyřičnatým dřevem
vyschlé ptačí nebo myší hnízdo

Křesání

Postup, který zde popisuji, patří k nejrychlejším a nejefektivnějším. Doba od uchopení ocílky po vyšlehnutí plamene by neměla překročit deset vteřin, odborníci to zvládají za čtyři nebo pět vteřin. Než začnete křesat kamenem o ocílku, nachystejte si „hnízdo“ ze suché trávy nebo jiného troudu. Vemte si dostatečné množství troudu a vytvořte z něj něco jako ptačí hnízdo asi o průměru 15 cm. Pokud máte pravé ptačí hnízdo, nemusíte již nic tvarovat. Do středu „hnízda“ položte dostatečné množství práchna. Někdo dokonce pokrývá práchnem celou plochu „hnízda“.

Uchopte ocílku do levé ruky a pazourek do pravé (pokud jste leváci tak obráceně). Vyberte na pazourku nejostřejší hranu a křísněte jí o hranu ocílky směrem odshora dolů směrem k práchnu, a to pod co nejostřejším úhlem. Na to by se měl sesypat roj jisker, jež by se měly v práchnu zachytit. Jiskry jsou vytvářeny odlétávajícími šponami železa z ocílky. Proto je potřeba křesat pod co nejostřejším úhlem a s co nejlepší hranou na kamenu. Hrana totiž úderem "ukrajuje" z ocílky zahřáté špony, které odlétávají jako žhavé jiskry. Pokud se jiskry v práchnu nezachytí, znamená to, že jste křísnutím nevytvořili jiskry, že jiskry dopadly mimo práchno, nebo nemá práchno ideální konzistenci, aby jiskry zachytilo. Pokud je ale vše v pořádku, práchno zachytí jiskry a začne doutnat.

V takovém okamžiku musíte „hnízdo“ přeložit na půlky tak, že z něj vznikne jakási „koule“, ve které je doutnající práchno uprostřed. V této situaci bude vaším úkolem vznítit troud od doutnajícího práchna. Nejlépe to zvládnete tak, když budete do „koule“ silně foukat. Doporučuji to provádět nad hlavou, protože se bude z „koule“ silně dýmit a pokud byste foukali do koule směrem dolů, kouř odcházející nahoru by se vám dostal do očí a vy byste byli zneschopněni pokračovat. Pokud ještě troud stále nechytil do plamene, nepřestávejte vydatně foukat. Vyšlehnutí plamene a zapálení troudu by mělo korunovat vaše úsilí. Pak už by neměl být problém položit hořící troud na zem, do ohniště a přiložením smrkových nebo jiných suchých větviček rozhořet oheň.

Hnízdo z troudu (suchá tráva) s dostatečným množstvím prácha připravené na křesání. Křesání jisker do hnízda pomocí úderů hrany pazourku o ocílku. Křesání bylo úspěšné. Do práchna se uchytilo hned několik jisker. Hnízdo přeložené napůl. Z hromádky se kouří. Teď je do ní třeba foukat nad hlavou aby se vám stoupající kouř nedostal do očí. Z hnízda se za vydatného foukání silně dýmí. Troud začíná chytat plamen. Konečné vyšlehnutí plamene.

Trapeři v některých případech rozdělávali oheň i jinými způsoby, zejména pak pomocí svých pušek. Když měl takový lovec křesadlovou pušku, mohl troud zapálit pomocí křesadlového zámku. Majitelé perkusních pušek pak cpali do hlavně místo kulí kusy bavlněné látky, která pak po výstřelu do vzduchu dopadla poblíž střelce ve stavu doutnajícího práchna. Takové metody se však neprováděly často, spíše ve stavech nouze, protože je k takovému způsobu potřeba střelný prach a ten trapeři potřebovali především k lovu a neplýtvali jím na rozdělávání ohně, jež si mohli zaopatřit jiným způsobem.

Rozdělávání ohně křesáním pazourku o ocílku je rychlé a praktické, není však zdaleka tak romantické, jako tření dřev. Přesto by měl každý indiánský příznivec oživené historie tuto metodu ovládat a mít nachystanou v zásobě pro případ, že třecí dřeva z jakéhokoliv důvodu selžou.

I když vám zpočátku bude připadat rozdělávání ohně křesáním jako věda, vězte, že cvikem se časem propracujete k rutině a doba mezi uchopením ocílky a pazourku do rukou a vyšlehnutím plamene se přiblíží několika vteřinám.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, - odpovědět
Dakujem LUkas, dufam, ze nestratim link, najlepsie by bolo si to hned vytlacit, konecne som nasla nejaky logicky postup i s vysvetlivkami. Verim, ze sa mi to podari dobre "nacvicit" a ked to budem ukazovat deckam, budem pripravena. Este raz dik. Osa
, - odpovědět
děkuji za vyčerpávající článek. Ještě bych článek doplnil o další metody, o kterých se nezmiňujete, více například zde http://www.army-store.net/clanky/jak-v-pripade-potreby-rozdelat-ohen.