Realizované projekty     O mně     Kontakt    

Výrobky

Materiální kultura

Dobové technologie

Dobové zbraně

Táboření, reenactment

Fauna - zvířata

Blog

Vyhledávání

Přístupy

Kategorie: Všechny články, Bitvy, konflikty

Tažení proti prérijním kmenům v roce 1865

Od jara do podzimu 1865 se armáda Spojených států víceméně neúspěšně pokoušela vypořádat s bojovnými národy plání.

Válečníci Súů, Šajenů a Arapahů se po masakru u Sand Creeku spojili a společně mstili své zavražděné příbuzné a přátele. Jak se dalo přepokládat, útočili především tam, kde je čekal snadný úspěch: přepadali menší karavany, dostavníkové a poštovní stanice, vojenské patroly, osamělá stavení a malé osady, postupně si však troufali i na větší jednotky a opravdová města, jakým byl Julesburg v Coloradu, kde 7. února zabili kolem patnácti vojáků a několik civilistů. Počet bělochů, které indiáni zabili v počátečních měsících roku 1865, nakonec převýšil počet zavražděných Šajenů a Arapahů u Sand Creeku.

Ofenzívu rudochů měly zastavit tři velká vojenská uskupení. Nejjižnější kolonu, čítající 1 200 kavaléristů vedl brigádní generál James H. Ford, který dostal za úkol zpacifikovat kmeny jižně od řeky Arkansas, což se mu po několikaměsíční potulce indiánským územím částečně podařilo. V říjnu zástupci zdejších indiánů, náčelník Šajenů Motavato, vůdce Arapahů Hósa a jiní, kupodivu sjednali s bělochy "trvalý mír", ačkoliv je vojáci neporazili v žádné důležité bitvě, ani jim nezpůsobili výraznější materiální škody. V rozhodnutí náčelníků přijmout podmínky Američanů bezpochyby sehrála významnou roli dosud živá vzpomínka na loňské řádění plukovníka Chivingtona a jeho mužů.

Další dvě kolony mířily k řece Powder ve Wyomingu, kde se nacházely vesnice nejvzpurnějších rudochů. Oběma silným skupinám veleli ostřílení bojovníci s Indiány. Z jihovýchodu postupoval po Bozemanově stezce generál Patrick Connor s 2 000 jezdci, ze severovýchodu se k Powderu blížilo 1 200 mužů generála Sullyho.

Obyvatelé ohrožených osad byli až na jednu výjimku, u níž se ještě zastavíme, o příchodu modrokabátníků dobře informováni, i když někdy až na poslední chvíli, a přichystali se na něj, jak nejlépe mohli.

Během června a července se Súové, Šajeni i Arapahové s různým výsledkem utkali několikrát s vojáky - nejen s Connorovými a Sullyho jednotkami, ale i s posádkami pevností, které běloši postavili v jejich lovištích. První z velkých bitev se odehrála 11. července mezi 2 000 Súy a 137 příslušníky 7. pluku iowské kavalérie. Vojáci se obrovské přesile nepřítele díky svým lepším zbraním - revolverům a puškám zadovkám - dokázali ubránit a zahnali ho na útěk. Přišli o pouhé čtyři muže, zatímco ztráty indiánů jsou odhadovány na pětinásobek. Za prchajícími útočníky se v krátké době vydal oddíl 234 jezdců. K potrestání rudochů bohužel nedošlo, neboť neopatrní vojáci si během několika dnů nechali od sújských bojovníků ukrást všechny koně a mohli mluvit o štěstí, že nepřišli i o skalpy. Bojovat pěšky s "nejlepší lehkou jízdou světa", jak prérijní indiány nazvali jejich bílí obdivovatelé, nepřipadalo kavaléristům právě výhodné a tak se vrátili zpátky do domovské pevnosti. Źe je zde nečekalo zrovna přívětivé uvítání, o tom se snad ani nemusíme zmiňovat.

K dalším významným střetům došlo koncem července ve středním Wyomingu, kde spojené síly Súů a Šajenů obléhaly menší opevnění modrých kabátů zvané Platte River Station. Dobýt pevnůstku se indiánům nepodařilo, ale v potyčkách kolem ní získali více skalpů (celkem zabili dvacet devět bledých tváří) než v minulých střetnutích. Téměř současně s bojem u Platte River Stationu proběhl v teritoriu Dakota mohutný útok Súů na pevnost Fort Rice. Po tříhodinovém boji se indiáni zastrašení poměrně přesnou palbou z pevnostních děl stáhli a celá srážka dopadla nerozhodně jako ostatně všechny předešlé. Posádku tvrze nájezd indiánů příliš neoslabil: o život přišel jediný muž a pár dalších vojáků bylo vážně zraněno. Počet usmrcených Súů se zjistit nepodařilo, avšak dá se předpokládat, že ztráty útočníka, nahrazujícího nedostatek palných zbraní, taktiky a disciplíny sebevražednou osobní odvahou, o níž se pochvalně zmínil jeden z obránců pevnosti slovy: "Indiáni nikdy předtím nebojovali tak statečně (R. M. Utley)," byly značné - jistě nebude daleko od pravdy tvrzení, že si indiáni od Fort Rice odvezli desítky padlých a raněných.

Opravdovou porážku zažili jen i v časech války bezstarostní Arapahové náčelníka Černého medvěda, když jejich týpí koncem srpna napadl generál Connor v čele silného vojenského oddílu doprovázeného pawneejskými zvědy. V tvrdé bitce byli zaskočení arapažští válečníci donuceni se značnými ztrátami vyklidit tábor a ponechat v rukách vojáků a jejich noshledů na padesát svých padlých, většinu zásob a celou třetinu kmenového stáda mustangů. Ještě ten den se však ustupující Arapahové zázračně vzchopili, obořili se na své pronásledovatele a odhodláni pomstít zabité soukmenovce, hnali před sebou vojáky až k své vypálené vesnici, kde jejich vítězný postup zastavila palba ze dvou houfnic, které tu Connor prozíravě nechal umístit.

V boji s Connorem zahynulo podle proviantního důstojníka kapitána H. E. Palmera, člena Connorova štábu, šedesát tři indiánů, včetně syna Černého medvěda; vojáci padli, jak píše Palmer, jen dva, a několik jich utrpělo nejrůznější zranění: jmenovitě kapitán uvádí poručíka Oscara Jewetta, kterého indiánské střely zasáhly do stehna a do ruky. Z těchto zraněných mužů prý tři nebo čtyři později zemřeli. Palmerův údaj o počtu zneškodněných rudých válečníků v podstatě potvrzuje jiný z bílých účastníků přepadu arapažského tábora, Charlie Adams. S důstojníkem se rozchází jen v tom, že do čísla šedesát tři zahrnuje kromě mrtvých i raněné. Adams se také zmiňuje, že padl jeden z indiánských zvědů v amerických službách; pravděpodobně pocházel z kmene Omahů.

Zatímco generál se mohl pyšnit výrazným triumfem, asi jediným, které americká armáda v roce 1865 na prériích dosáhla, postup expedice vedené jeho podřízenými, plukovníky Nelsonem Colem a Samuelem Walkerem, jež měla v závěru srpna u řeky Rosebud posílit Connorovy oddíly, nelze označit za úspěšný ani s přimhouřením obou očí.

Zásobami špatně vybavená výprava se brzy pochopitelně dostala do velkých potíží. Muži a jejich koně hladověli a vzhledem k horkému ročnímu období trpěli i žízní. Mnozí vojáci navíc onemocněli kurdějemi. Morálka mužstva, mizerná už v době, kdy vojáci opouštěli svá stanoviště v Nebrasce a Wyomingu, se během cesty rozhodně nezlepšila. Bylo tedy v životním zájmu obou plukovníků neprovokovat zbytečně rudochy, sledující z vpovzdálí strastiplný zápas modrých kabátů a jejich koní s nástrahami divočiny.

Vojáci bohužel nedokázali udržet na uzdě své vražedné sklony a skosili salvou z pušek několik sújských mladíků, kteří se k nim přiblížili pod záštitou bílého praporu, hodlajíce si u bledých tváří vyžebrat trochu cukru a tabáku. Po tomto zákeřném činu se skrývaná zášť domorodců rychle přeměnila v otevřené nepřátelství. Súové a Šajeni začali vojáky obtěžovat nenadálými přepady, kradli jim koně a lákali je do všemožných léček. Čím dál vysílenější a hladovější běloši se s útočníky, neodbytnými jako komáři, nebyli schopni vypořádat. Na pokraji sil si ocitla i jejich zvířata a mnohá pronásledování dotěrných nájezdníků tak skončila bezvýsledně jen proto, že na smrt unavení koně vojáků vypověděli poslušnost a odmítali jít dál. Stav koní skutečně vzbuzoval obavy - řada z nich nevydržela tempo pochodu, jakým se jejich páni snažili projít nepřátelským územím, a pomřela, stovky jiných, které na tom byly o něco lépe, zastřelili sami vojáci, aby nepadly do rukou divochů. Celá Walkerova a Coleova armáda by v neustálých potyčkách byla patrně silně zdecimovaná, kdyby ji nezachránily dvě okolnosti: kvalitní výzbroj - vojáci byli vyzbrojeni zadovkami a udržovali v pohotovosti i několik houfnic - s jejíž pomocí dokázali odrazit přímé útoky indiánů, a příchod Connorových mužů, kteří své kolegy v modrém suknu vysvobodili ze sevření Súů a Šajenů doslova pár minut před dvanáctou. Takřka opěšalí, ve všech směrech zubožení vojáci, propadali rychle beznaději a bylo pouze otázkou času, kdy na ně jejich rudí protivníci znovu udeří. Na rozdíl od bělochů totiž neutrpěly v předchozích bojích fyzické ani psychické síly indiánů větší újmy.

Americká vláda byla s výsledky protiindiánských kampaní roku 1865 pramálo spokojena a měla k tomu dobré argumenty. Boje a vraždění na pláních nepřežily stovky vojáků a civilistů, zatímco moc prérijních indiánů zůstala nezlomena. V jedné úřední zprávě se dokonce pravilo, že zabití jednoho nepřátelského bojovníka stálo vládní pokladnu celý milión dolarů.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, Nepekny clanek odpovědět
Hezky? Neobjektivni a krvelacene! z. 6
, Hodnocení odpovědět
Hezkej článek!!! 5