Černý prach je nejstarší známou výbušninou. Vynalezen byl mezi 7. a 9. stoletím v Číně. Původně se zde používal jako pohon do raket. Ve 13. století pronikl do Evropy. Již ve 14. století se v Evropě vyráběly běžně palné zbraně, které postupně ukončily éru rytířů. V 15. století začali palné zbraně na černý prach ve velkém používat husité. Mezinárodní výraz „pistol“ pochází z českého názvu „píšťala“.
Používal se až do počátku 20. století, kdy byl vytlačen mnohem účinnějším bezdýmým prachem, který se používá dodnes. Bezdýmý prach vynalezl Alfred Nobel v roce 1887, tedy v období, kdy končilo osidlování amerického západu.
Do Severní Ameriky se černý prach dostal společně s Evropany. Celé období osidlování amerického pohraničí je úzce spjato s palnými zbraněmi a černým prachem.
V době osidlování amerického pohraničí existovalo velké množství výrobců černého prachu, mnohem více než dnes. Kvalita prachu značně kolísala výrobce od výrobce. Nejkvalitnější a nejžádanější prachy hořely “mokře”, čistě a rovnoměrně, takže měly konzistentní výkon a zanechávaly spaliny v hlavni vláčné (usnadňovalo to nabíjení i čištění). Nejlepší prach pocházel od firmy Curtis a Harvey z Anglie.
Prach se distribuoval nejčastěji v cínových krabičkách s potiskem, ve větších objemech pak v dřevěných soudcích.
Některé prachy vyráběné v období osidlování amerického pohraničí hořely „mokře“ a jiné spíše „suše“. Suchým a mokrým hořením máme na mysli především stav, v jakém byly spaliny v hlavni po výstřelu. Hoření černého prachu zanechává v hlavni po výstřelu množství pevných spalin, které postupně zanášejí vývrt a znesnadňují další nabíjení a čištění. Mokře hořící prachy pak produkují spíše vlhké a vláčné spaliny, zatímco suše hořící prachy produkují spíše pevné spaliny připečené na vnitřní stěnu hlavně. Mokře hořící prach je proto výhodou.
Bohužel dnes jsou prakticky všechny vyráběné prachy spíše hořící suše, proto je třeba věnovat zvýšeou pozornost zejména mazání střel.
Černý prach je směsí 75 % ledku, 12 % síry a 13 % dřeveného uhlí. Jeho detonační rychlost se blíží rychlosti zvuku. Po odpálení vytváří typický hustý dým a sirnatý zápach.
Černý prach se rozlišuje podle velikosti granulace na Fg, FFg, FFFg a FFFFg. Počet písmen F značí velikost prachového zrna, pričemž prach Fg je nejhrubší a FFFFg nejjemnější. Čím jemnější zrno, tím rychleji prach hoří.
Černý prach se vyrábí dodnes, jeho spotřebiteli jsou téměř výhradně milovníci střelby z historických zbraní a příznivci historického reenactingu. Mezi nejznámější světové značky černého prachu patři Goex, Elephant, KIK a Swiss.
Na českém trhu se až do roku 2011 vyskytoval pouze jeden typ poměrně nekvalitního prachu a to český Vesuvit LC od výrobce Explosia, který není ani nijak označen, co se týče granulace (zhruba odpovídá 3F). Tato omezená nabídka je dána proletářstvím českého trhu, jelikož zdejší zákazník nevyžaduje kvalitu a přesné rozlišení, ale především nízkou cenu.
Nízká kvalita se projevuje zejména kolísáním konzistence i velikosti granulace prachové směsi, nerovnoměrností hoření a tvorbou velkého množství pevných splain.
Od roku 2011 nechala firma Dave u téhož výrobce vyrobit speciální sérii prachů, které prodává pod označením Vesuvit LC Express, Vesuvit A1 a Vesuvit A1 Express, které se liší granulací a kvalitou. Prachy jsou kvalitnější, ale také dražší, než klasický Vesuvit LC.
Cena českých černých prachů se pohybuje od 480 do 640 Kč za kilové balení, dle kvality. (informace z roku 2019)
Kvalitní zahraniční prachy, jako například Švýcarský Swiss se u nás běžně koupit nedají.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
