Search

Jim Beckwourth – válečný náčelník Vraních indiánů – 1.díl

Print Friendly, PDF & Email
Jim Beckwourth byl dobrodruh, horal, lovec kožešin a jedna z nejvýraznějších osobností osidlování divokého západu. Míšenec černošské otrokyně a bílého plantážníka to dotáhl až na náčelníka Vraních indiánů, kmene, který jej adoptoval za vlastního. Jeho barvité historky jsou až k neuvěření a spory o jejich spolehlivosti se vedou i mezi renomovanými historiky.
Jim Beckwourth.
Jim Beckwourth na dobové fotografii
Jim Beckwourth na dobové fotografii

Kdyby se nám dostala do ruky jedna z těch skvostných knih edice Old West vydavatelství Time-Life zvaná Trailblazers a my ji projeli palcem, zahlédneme celostránkové fotky Jima Bridgera a Kita Carsona. „Jo, Jim Bridger a Kit Carson…“ povzdechneme si a o stránku dál narazíme na malou carte de visite snědého chlapa s hrubým knírem, který na nás hledí jako dravec na hlodavce. Je tam napsáno: „Jim Beckwourth, syn jižanského plantážníka a virgínské otrokyně, objevitel přechodu přes Sierru Nevadu, kudy později vedla hlavní trasa vystěhovaleckých karavan do Kalifornie.“

Jim Beckwourth, objevitel přechodu přes hory? Nic nám to neříká. Mrkneme do indexu a dočteme se, že byl válečným náčelníkem Vraních indiánů, kteří ho adoptovali, oženil se s několika indiánkami a později se chvástal hrdinskými činy, které u tohoto kmene vykonal. „Hm,“ řekneme si, „a proč se o něm v té skvostné knize vůbec zmiňují?“ Možná to pro většinu z nás bude novinka, ale fakt je, že Jim Beckwourth byl jedním z největších hrdinů Divokého západu! Kdyby na něj historie nezapomněla, kdyby ho přímo úmyslně nevynechala, znali bychom ho stejně dobře jako Jima Bridgera a Kita Carsona… ale abych to vzal z nějakého konce, vlastně začátku:

Zatímco Divoký západ kovbojů a pistolníků se odehrával přibližně v letech 1860-1890 a Divoký západ indiánů a vojáků v letech 1854-1891 a Divoký západ prvních vystěhovalců a zlatokopů v letech 1842-1876, ten pravý divoký Divoký západ se konal mnohem dřív, vlastně úplně nejdřív, zhruba v letech 1820-1840, v éře kožešinářského obchodu ve Skalistých horách. Byla to doba tvrdých, volných chlapů, zvaných „mountain men“, lovců z hor, kteří žili na indiánském území, obcházeli ledové potoky a kladli pasti na bobry.

Tihle chlapi existovali sotva jednu generaci. Zmizeli na začátku čtyřicátých let, když se přestaly nosit módní doplňky z bobří kožešiny a chytání do pastí se přestalo vyplácet. (Stejně už byla většina bobrů ve Skalistých horách vychytaná.) Lovci z hor ovšem nebyli žádní cestovatelé, objevitelé nebo průkopníci uvědoměle razící cestu těm, který měli přijít po nich. Oni jenom lovili bobry. Plavili se po velkých řekách v dřevěných člunech, v kanoích z březové kůry nebo prostě na vorech, křižovali na koních a mulech americký západ od Kansasu po Kalifornii, od písečných pouští Nového Mexika a Utahu až po deštné lesy Oregonu, a přitom jen tak, mimochodem, objevovali cesty, kterými dneska vedou dálnice a železnice.

Lovec z hor zavrhl civilizaci a odešel do doby kamenné. Stačilo mu pár věcí: pasti, puška, nůž, ševcovské šídlo, prach a olovo. Měl mezka nebo koně, jednoho nebo dva, jezdil v malých, náhodně sešlých partách, stavěl si sruby a žil s indiánskými ženami. Ty vydělávaly kůže a šily oblečení a chystaly horkou vodu, aby se zahřál, když večer přicházel promočený a vymrzlý od bobřích potoků. Žil jako indián. Zatímco indián se nedokázal změnit v bledou tvář, bledá tvář se dokázala změnit v indiána velice rychle, když na to přišlo. Lovec četl z větví a z trávy, z pohybu zvěře a ptáků, věděl, co znamená tmavá skvrna na vodní hladině, čerstvě sedřená kůra ze stromu, zvířený prach na cestě. Dávno zapomněl, jak zní kostelní zvon a lomoz práce na farmě, a naučil se – stejně jako indián – naslouchat pustině, kde ho každý podezřelý zvuk mohl varoval před smrtelným nebezpečím.

Pro lovce z hor nebylo nic neobvyklého, když narazili na zohavené mrtvoly svých druhů (hlavy – i s klobouky – naražené na kůl, těla prošpikovaná šípy). Pomsta byla jejich zákon. Pokud měli šanci, vystopovali indiány, kteří ten „zločin“ spáchali, a naložili s nimi podobným způsobem. Stojí psáno, že lovci z hor stříleli po všem, co se hýbalo, a dokonce i po sobě navzájem a často zcela bezdůvodně. Poďobaný Jim Higgins z party Ewinga Younga se opil a dostal nápad zastřelit Velkého Jima Lawrence, a tak ho zastřelil.

Každé léto přijížděly do Skalistých hor handlířské karavany ze St. Louis. Lovci naložili na soumary, co za rok nalovili, a odebrali se na velké rendezvous, kde to za pár dní propili a prohráli v kartách. Když se jednoho dne vzpamatovali a zjistili, že jim nic nezbylo, vrátili se „domů“, aby s podzimem vyrazili na další dlouhý lov. Jedním z nich byl i nedoučený kovář ze St. Louis, míšenec bělocha a černošky jménem James P. Beckwourth, který proslul takovými hrdinskými kousky, že tehdy svou slávou zastínil i samotného Jima Bridgera. Jistý talentovaný básník, který se s ním setkal v roce 1860, si poznamenal do zápisníku: „Jim Beckwourth je pravděpodobně nejslavnějším hrdinou západu současné generace.“

O pět let dřív Beckwourtha navštívil žurnalista T. D. Bonner a přemluvil ho, aby mu vyprávěl svůj příběh. Tak vznikla kniha Dobrodružný život Jamese P. Beckwourtha, lovce z hor, skauta a průkopníka, náčelníka národa Vraních indiánů. Ilustrováno. Dle hrdinova vlastního diktátu sepsal T. D. Bonner. Kniha měla přes pět set stran a vydalo ji v roce 1856 nakladatelství Harper & Brothers v New Yorku.

Beckwourthova sláva postupem času upadla v zapomnění. Za prvé tenkrát neměli míšenci a černoši v historii západu co pohledávat, a za druhé se Beckwourth těšil pověsti „notorického lháře“, takže nebylo radno mu naslouchat.

Editor William Loren Katz v úvodu k novému vydání Beckwourthových vzpomínek v roce 1969 napsal: Tyto dvě skutečnosti se u mnoha autorů, kteří se o Beckwourthovi zmiňují, často prolínají. Historik Francis Parkman si do původního vydání Dobrodružného života Jamese P. Beckwourtha, které měl ve své knihovně, připsal:

"Mnohé z tohoto vyprávění je pravděpodobně vymyšlené. Beckwourth je člověk špatného charakteru - produkt smíšené bělošské a negerské krve."

Beckwourthova špatná reputace ovlivnila i významné osobnosti, které však později, když se s ním lépe seznámily, dospěly k závěru, že je člověkem spolehlivým. Generál William T. Sherman ho poznal v roce 1848 a ve své knize Old Times in California napsal:

„Musím říct, že Jim Beckwourth... je podle mého názoru jedním z největších kronikářů západních plání, s jakým jsem se kdy setkal, přestože zprávy o jeho důvěryhodnosti nejsou nejlepší.“

 Sherman na dalších dvou stranách popisuje, jak Beckwourthovo svědectví, i když zpočátku rezolutně odmítané, vedlo k vypátrání a dopadení čtyř zabijáků hledaných americkou armádou.

O spolehlivosti Beckwourthových vzpomínek se vedou spory od okamžiku, co poprvé vyšly. Významný spisovatel minulého století Charles G. Leland (ps. Hans Breitmann), autor padesáti knih a uznávaný folklorista, napsal v úvodu k jejich londýnskému vydání z roku 1892, že jsou pravdivé. Dospěl k tomuto úsudku po srovnání knihy… s výpověďmi lidí, kteří Beckwourtha důvěrně znali, a na základě studia historických pramenů. Říká: 

„Můj nejupřímnější názor na tuto práci je, že poměrně věrně zobrazuje události, které se skutečně staly. Není dost dobře možné, aby jejich hrdina hovořil o něčem, co je bezpečně doloženo z mnoha jiných, nezávislých svědectví, kdyby ona neuvěřitelná dobrodružství, která nám zde tak podrobně líčí, sám nezažil.“

Profesor Harrison Clifford Dale z Wiscosinské univerzity, specialista na éru kožešinářského obchodu, některé z Beckwourthových příběhů podrobil pečlivému zkoumání a označil je za velmi věrohodné. I ostatní autority, které obsah knihy srovnaly s dobovými prameny, se vyjádřily v Beckwourthův prospěch. Pouze Kenneth Wiggins Porter z Oregonské univerzity, současný přední historik amerického západu, který se zabývá černými hraničáři, o Dobrodružném životě Jamese P. Beckwourtha napsal, že je to kniha „plná bezuzdného chvástání“ a „snůška báchorek“. Zároveň ale cituje jiný pramen, dílo Fredericka S. Dillenbaugha Frémont in ’49: „…k tomu, že Beckwourth nedošel uznání, jaké by si zasloužil, nejvyšší měrou přispěly rasové předsudky.“

Všichni odborníci se samozřejmě shodují v tom, že drsní hraničáři si nedávali zrovna záležet na pravdomluvnosti, když se holedbali svými hrdinskými kousky – ale tak je tomu v celé hraničářské tradici od kapitána Johna Smitha přes Davyho Crocketta a Daniela Boona až k pozdějším historkám amerických lovců a rybářů.

Mohlo by vás také zajímat