Search

Lakotská válka proti zeměměřičům (1872-73)

Print Friendly, PDF & Email
V létě 1872 se jižně od řeky Yellowstone ve východní Montaně začali v rozporu se smlouvou s indiány pohybovat zeměměřiči pracující pro Severní pacifickou dráhu (Northern Pacific). Nevnikli na indiánská území pochopitelně sami: aby se nemuseli obávat oprávněného nepřátelství zdejších domorodců, doprovázely je četné vojenské jednotky.
Rudý oblak - náčelník oglalských Lakotů.
Rudý oblak - náčelník oglalských Lakotů.
Rudý oblak - náčelník oglalských Lakotů.

V létě 1872 se jižně od řeky Yellowstone ve východní Montaně začali v rozporu se smlouvou s indiány pohybovat zeměměřiči pracující pro Severní pacifickou dráhu (Northern Pacific). Nevnikli na indiánská území pochopitelně sami: aby se nemuseli obávat oprávněného nepřátelství zdejších domorodců, doprovázely je četné vojenské jednotky.

Jakmile Súové zjistili přítomnost bílých mužů ve svých lovištích, shromáždili náčelníci Tatanka-iyotanka, Sedící býk, Pizi – Žluč, Tašunka Witko, Šílený kůň, aj. bojovníky a vedli je k stanovišti vetřelců. U Yellowstone, pod jejím přítokem Arrow Creekem, narazili indiáni na vojenské ležení a ráno 14. srpna se mezi nimi a ochránci geometrů rozpoutala rozvleklá, i když nepříliš krvavá bitva.

Tatanka-iyotanka, hlavní vůdce výpravy, měl v úmyslu si s vojáky nejprve v klidu pohovořit, ale ti po žádných rozprávkách zřejmě netoužili, neboť na nic nečekali a ihned, jak přijíždějící rudochy zaregistrovali, vyrazili jim vstříc v plné polní a jako první zahájili palbu. Velitelem tohoto smělého výpadu byl E. M. Baker, jenž k ostudě svých nadřízených i celé americké armády, stále zastával hodnost majora 2. kavalérie. Častá opilost ani masakr nevinných Pieganů v roce 1870 jeho vojenské kariéře kupodivu příliš neuškodily. Podle všeho si však zápolení se Súy příliš neuvědomoval, neboť se opět nacházel v silném alkoholovém opojení.

Súové se nepřáteli nedali zahanbit a odpověděli jim odvážnými nájezdy, v nichž se zvláště vyznamenali Tašunka Witko a několik mladíků, kteří se, okázale pohrdajíce smrtí, proháněli na koních přímo před puškami vojáků. Běloši se rudé provokatéry snažili zasáhnout, vypálili po nich snad stovky střel, ale kromě pár zranění a zabitých mustangů jim nezpůsobili žádné ztráty.

Zdaleka největší statečnost ovšem prokázali Tatanka-iyotanka a čtyři další neohrožení bojovníci, kteří se pěšky vydali k pozicím modrokabátníků. Když přišli dostatečně na dostřel, usedli do trávy a náčelník zapálil dýmku. Párkrát z ní potáhl a pak ji podal svému sousedovi po levici a důstojně čekal, až se všichni vystřídají a dýmka se k němu zase vrátí. Kulky kolem kuřáků doslova pršely, ale oni na sobě nedávali znát žádné pohnutí. Dokouřili a pak se bez nejmenšího škrábnutí vrátili ke svým lidem. Tatanka-iyotankův synovec Bílý býk, jeden z účastníků této sebevražedné siesty, uvádí ve svých vzpomínkách věci na pravou míru. Říká, že jediný, kdo se tenkrát vůbec nebál, byl jeho strýček. Všichni ostatní bafali kvapně, bez požitku, aby nebezpečnou chvilku měli co nejdříve za sebou, jen Tatanka-iyotanka si kouření opravdu vychutnával.

Celé utkání skončilo patem. Vojáci neriskovali přímý boj muže proti muži, v němž by vzhledem k jezdeckým kvalitám protivníka nemuseli uspět, a zůstali „zakopáni“ na břehu Yellowstonu, a k frontálnímu hromadnému útoku se neměli ani indiáni. Když Súové poznali, že s bílými nic nepořídí, stejně jako oni s nimi, sebrali své padlé, jednoho mrtvého (dalšího, hunkpapského bojovníka jménem Mnoho vší museli ponechat v rukou nepřítele, kteří jeho mrtvolu potupně upálili) a pár raněných, a zmizeli. Běloši přišli v této bitce o dva muže a další dva byli raněni. S vojáky bojovali toho léta v povodí Yellowstonu ještě v několika šarvátkách, jejichž výsledek se od bitvy s Bakerem příliš nelišil. Ztratili nějaké bojovníky a ztížili zeměměřičům jejich práci; úplně ji však překazit nedokázali.

Vpád Američanů do své země oplatili indiáni částečně na podzim, kdy útočili na pevnost Fort McKeen a zabili pár osamělých vojáků i civilistů, kteří se toulali dále od pevností a osad. Pozoruhodný suvenýr, lidskou ruku, si prý z podzimních potyček do svého týpí odnesl náčelník Pizi. V bitkách u Yellowstonu mu modrokabátníci zabili několik přátel a on se jim hleděl pomstit, což se mu povedlo 3. října, kdy patnáct mil od pevnosti Fort Rice usmrtil poručíka Ebena Crosbyho. Poručík přišel v občanské válce, v bitvě u Gettysburgu, o jednu ruku a toto zmrzačení ho v boji se zdravými lidmi poněkud handicapovalo. Přesto zůstával dál aktivním vojákem a srážkám s indiány se nevyhýbal. Pizi se tím, že Crosbymu uťal a přivlastnil si jeho zbývající paži, nedopustil žádné krutosti či zvrhlosti, naopak ze svého pohledu mu – a vlastně i sobě , jako jeho přemožiteli -, prokázal velkou čest.

Potyčky mezi indiány – Súy a Severními Šajeny – a vojenskou ochranou zeměměřičů se zhruba se stejným výsledkem opakovaly v létě následujícího roku. Poslední naprosto bezvýznamná srážka se odehrála 16. srpna 1873 u řeky Yellowstone, kde se několik válečníků neúspěšně pokusilo zabít koupající se vojáky.
„Železniční“ válka skončila vlastně vítězstvím indiánů. Rok 1873 patřil v historii amerického hospodářství k těm výrazně horším, a vedle jiných se do fatálních finančních potíží dostala společnost Northern Pacific. Vyměřování dráhy bylo dočasně zastaveno a vojenské oddíly zajišťující tento úkol ustoupily z indiánského území.

Mohlo by vás také zajímat