Search

Tažení proti Apačům a Navahům v letech 1862-63

Print Friendly, PDF & Email
Někdy v polovině roku 1862 začal generál James A. Carleton plánovat vojenskou operaci, která by přiměla k rozumu severní tlupy meskalerských Apačů a Navahy.
Válečník Apačů Šedý orel na fotografii z roku 1872.
Válečník Apačů Šedý orel na fotografii z roku 1872.
Válečník Apačů Šedý orel na fotografii z roku 1872.

Někdy v polovině roku 1862 začal generál James A. Carleton plánovat vojenskou operaci, která by přiměla k rozumu severní tlupy meskalerských Apačů a Navahy. Nejprve se generál chtěl zabývat Meskalery, neboť byli krvežíznivější a méně početní. Po ústupu Jižanů z Nového Mexika si meskalerští válečníci s gustem smlsli na tamních víceméně bezbranných rančerech a farmářích. Dělali si s nimi, co se jim zamanulo a učinili jim ze života hotové peklo. Jedno vojenské hlášení uvádí, že jen v srpnu 1862 zavraždili tito divoši kolem čtyřiceti osadníků; škody materiální povahy jimi způsobené se nedaly vůbec vyčíslit.

 Má-li být v oblasti klid a pořádek, musí se všichni divocí Indiáni dostat po vojenskou kontrolu, v tom se Carleton shodl i se svými odpůrci. Šlo o to, jaké budou k pacifikaci použity prostředky. Nekompromisní generál si prosadil nejtvrdší postup. Vyslal do meskalerských hor několik vojenských oddílů. Nejsilnější z nich, celkem pět rot, vedl Kit Carson, nyní plukovník a také i nejvyšší velitel 1. jízdního pluku novomexických dobrovolníků, do opuštěné pevnosti Fort Stanton. Další skupina vojáků, Kaliforňané v čele s kapitánem N. J. Pishonem, pronikla do Guadelupských hor (Guadelupe Mountains), jež byly domovem meskalerského podkmene Tahuunde.

Nabuzení vojáci objevili devět narychlo opuštěných indiánských tábořišť, ale ke svému zklamání se s živými Apači nesetkali. Jiným obvyklým útočištěm Meskalerů, oblastí zvanou Hueco Tanks, nalézající se východně od El Pasa, křižoval vítěz od Apačského průsmyku kapitán Roberts.

Instrukce, jimiž Carleton své důstojníky vybavil a jež upravovaly jejich styk s dopadenými Apači, si poněkud protiřečily. Vojáci měli bez milosti zabít všechny válečníky, kdykoliv a kdekoliv je naleznou. „Ženám a dětem neubližujte, vezměte je do zajetí a odveďte do Fort Stantonu … Jestliže se k vám přiblíží indiáni s vlajkou příměří a budou žádat o mír, řekněte jim, že když byl lid Nového Mexika napaden Texasany … porušili Meskalerové mírovou smlouvu a vraždili nevinné lidi a loupili jejich dobytek (C. Sonnichsen),“ stálo doslova v Carletonově návodu. Velící důstojníci nesměli za žádných okolností dojednávat s indiány mír. Ten mohl být uzavřen jen s generálem. Pokud chtějí Meskalerové mír, musí jejich náčelníci do Santa Fé. Jak se tam bez nebezpečí dostanou, když mají být vražděni na potkání, to už pokyny neobsahovaly.

Plukovník Carson, který nepatřil k příznivcům krveprolévání a s indiány vlastně sympatizoval, byl nakloněn smírnému řešení a chtěl se s Meskalery dohodnout po dobrém, jeho podřízení si však z „Carletonovy kuchařky“ pamatovali pouze její úvod.

Kapitán James Graydon, v civilu hospodský, vyjel 31. října 1862 z Fort Stantonu na průzkumnou hlídku. Setkal se s tlupou Meskalerů, která se ubírala do Santa Fé, aby si s velkým nantanem bledých tváří pohovořila o míru. Při pohledu na vyděšené indiány pojal kapitán zlý úmysl. Nejprve prolomil nedůvěru Apačů, když je pohostil a obdaroval potravinami a kořalkou. S jejich pohlavárem, starým Manuelitem, se rozloučil jako dobrý přítel. Když na sebe za čas obě skupiny znovu narazily, chovali se vojáci úplně jinak. Náčelník, krapet podnapilý, ostatně jako většina jeho lidí, pozvedl ruku, aby pozdravil své nové známé. Byl to poslední pohyb, který o své vůli učinil. Na kapitánův povel vojáci vypálili. Salva zabila Manuelita, jeho zástupce José Larga, čtyři jiné muže a jednu ženu. Apači rázem vystřízlivěli a počali bezhlavě prchat. Graydonovi zabijáci se za nimi pustili a připsali si na své konto dalších pět indiánů. Se skalpy a zabavenými koňmi a mulami se triumfálně vrátili do pevnosti.

Kit Carson byl vražednou akcí svého podřízeného šokován. Za skvělé vítězství ho nepovažoval ani Carleton, jemuž začalo pomalu docházet, že podobné masakry konečný mír spíše oddálí než přiblíží. Napsal Carsonovi, aby přežilým z Manuelitovy skupiny vrátil zpátky jejich zvířata. Nu, nebylo to zrovna omluva, tu od generála snad ani nikdo nečekal, ale za jisté gesto „dobré vůle“ se to dalo považovat.

Graydon a jeho hlídka nebyli bohužel jedinými členy posádky Fort Stantonu, kteří se s ve styku s okolními Meskalery opravdu „vyznamenali“. Meskalerský bojovník a pozdější armádní stopař Velká ústa, v roce 1862 šesti-sedmileté dítě, vyprávěl o vraždách malého dítěte, jemuž opilý voják rozbil hlavu o kolo vozu, a jednoho bojovníka, který za jakýmsi účelem přišel do pevnosti, když mu byl předtím dán slib, že se mu nic nestane. Jeho osud se naplnil ve chvíli, kdy narazil na skupinku vojáků zabývajících se právě porážkou prasat. Jakmile účastníci vepřových hodů zaregistrovali přítomnost indiána, vrhli se na něho a hodili ho do velkého kotle s vařící se vodou.

Mezitím se v ústí Dog Canyonu, Psího kaňonu, v Sacramento Moutains odehrála jedna z mála opravdových bitva této v pořadí už druhé meskalerské války (za první se dá s přimhouřenýma očima pokládat zimní kampaň v roce 1855).

Začátkem listopadu 1862 se kapitánu Williamu McCleavovi, velícímu dvěma rotám Kaliforňanů, povedlo potají přiblížit k velkému táboru Natainů („velkému“, uvážíme-li odhadovanou populaci této apačské skupiny). V osadě žilo asi 500 lidí, kteří zjevně nevěděli, že proti nim je vedeno nějaké tažení, přinejmenším netušili jeho intenzitu a důslednost. Chystali se v Psím kaňonu přezimovat a věnovali všechny své síly na to, aby se zásobili na nadcházející nevlídné roční období.

Vojáci Apače opravdu zaskočili. Podařilo se jim bez hluku zabít bojovníka na stráži, a pro svou akci si vybrali okamžik více než vhodný, neboť v táboře se chvíli útoku nacházeli jen tři dospělí muži-válečníci. Z nich jen jeden opravdu bojoval, ostatní dva pomáhali ženám, dětem a starcům slézt poměrně strmou stěnu kaňonu a uniknout. Meskaler, kryjící ústup svých soukmenovců, bojoval sice nadmíru udatně a houževnatě, ale proti obrovské přesile neměl nejmenší šanci. Brzy ho zasáhly některé z desítek kulek, které na něho vojáci vystřelili. Těžce zraněn padl k zemi, ale nevzdal se a zmobilizoval poslední zbytky svých sil: nechtěl skonat dříve, než se jeho lid dostane do bezpečí. Jak ale to provést? Svůj poslední náboj už vypálil, střelbou tedy bělochy zdržet nemohl. Pak dostal spásný nápad: popadl červenou deku, kterou měl jako všichni tehdejší meskalerští bojovníci obtočenou kolem beder, a několika mocnými vzmachy splašil stádo mustangů. Vyděšení koně vběhli do cesty vojákům a na nějaký čas, dostatečný dlouhý k tomu, aby se všem obyvatelům osady podařilo zmizet v divočině, zpomalili jejich postup.

Uprchlíci od Dog Canyonu se zastavili až u zdí Fort Stantonu. Zvěděli, kdo je tu velitelem a instinktivně u něho hledali ochranu. Plukovník Carson neváhal ani na chvíli, když se mu jeho indiánští přátelé svěřili se svými potížemi: samozřejmě, že pro ně udělá, co bude v jeho silách. Nechal je utábořit v dohledu pevnosti a svým vojákům přikázal, ať je ani nenapadne si s těmito Apači něco začínat. Od něho se také natainští pohlaváři v úplnosti dověděli, co se to vlastně děje. Pět náčelníků, mezi nimiž byl nejvýznamnější Gian-na-the, Vždy připraven, a Nah-tanh, Obilní květina, známý také jako Chato, Plochý nos, se rozhodlo, že se vypraví do Santa Fé, aby poznali toho, kdo na ně uvrhl takovou pohromu a oznámili mu svoji kapitulaci. Carson jim na cestu poskytl vojáky, aby je bránili před všemi indiánských skalpů a koní chtivými lumpy.
V Santa Fé se náčelníci setkali s velmi odměřeným přijetím. Gian-na-the, mluvčí meskalerské delegace, přiznal Carletonovi porážku svého národa:

„Jsi silnější než my. Bojovali jsme s tebou, dokud jsme měli pušky a prach, jenže tvé zbraně jsou lepší. Dej nám zbraně a svobodu, a my s tebou budeme zase bojovat. Nyní jsme však vyřízeni. Nemáme už co jíst a nevíme, jak si opatřit potravu. Tvé oddíly jsou všude. Vzals nám naše prameny v poušti. Vypudils nás z posledního a nejsilnějšího úkrytu a plamen v našich srdcích uhasl. Učiň s námi, co chceš, nezapomeň však, že jsme muži a bojovníci (H. Ingstad: Poslední Apačové, Orbis 1941).“V Santa Fé se náčelníci setkali s velmi odměřeným přijetím. Gian-na-the, mluvčí meskalerské delegace, přiznal Carletonovi porážku svého národa:

Každého člověka, majícího v úctě neokázalou statečnost a čestné jednání, by Gian-na-theova emotivní řeč dojala, na tvrdého, běžným lidským citům málo přístupného generála však nezapůsobila. Stroze indiánům oznámil, že Meskalerové musí opustit svoji domovinu a odebrat se do Bosque Redondo, vyprahlé, k pěstování čehokoli málo vhodné a pro osadníky tudíž bezcenné oblasti v ohybu horního toku Pecosu, kde se naučí žít jako bílí a budou dodržovat jejich zákony – o to už se postará posádka nové pevnosti Fort Sumner. Náčelníci souhlasili, věděli, že nemají na vybranou, pokud nechtějí dopadnout jako důvěřivý Manuelito.

V březnu 1863 přibyly do Bosque Redondo čtyři stovky odevzdaných a smutných Natainů. Ve chvíli, kdy spatřili vysušený plochý kraj, v němž je běloši nutí žít, záviděli svým soukmenovcům, kteří Carletonovy příkazy odmítli respektovat a ukryli se v meskalerských horách nebo se spojili s Victoriem. V každém případě za svoji svobodu bojovali a umírali se zbraní v ruce, což lze doložit mnoha dochovanými zprávami a dokumenty.

Meskalerům, kteří neodešli do Bosque Redonda, se přičítá autorství mnoha loupeží a vražd spáchaných v středním a jižním Novém Mexiku v letech 1863-65. Těmito zločiny nebyli postiženi jen osadníci, obvyklý cíl meskalerských útoků. Nepřátelství indiánů pocítili i vojáci z Fort Stantonu: co chvíli se jim prý ztráceli koně; vojín Nicolas Quintana, cestující v červnu 1863 z domovské pevnosti do Santa Fé, byl nalezen upálený u kůlu.

Z některých povšechných knih můžeme nabýt dojmu, že v roce 1862 přestali být Meskalerové svobodným, bělochům nebezpečným národem. Není to pravda, Carleton zajal sotva polovinu, spíše však třetinu, severních Meskalerů, a texaská část kmene se s jeho vojáky takřka nesetkala. Meskalerští válečníci vraždili a olupovali osadníky a potýkali se s vojáky ještě na začátku osmdesátých let 19. století.

Mohlo by vás také zajímat