Search

První konflikt Lakotů s armádou USA (1854-56)

Print Friendly, PDF & Email
V létě 1854 se Lakotové, prérijní Súové, dostali do první války s Američany. Její příčinou byl, kus hovězího dobytka. Mormonským vystěhovalcům, táhnoucím do země zaslíbené se u Fort Laramie ztratila jedna kráva (v některých materiálech a knihách se píše o volovi). Padl na ni sújský bojovník, pocházející patrně z kmene Minikonžuů, zabil ji a se svými přáteli ji snědl.
Příslušník válečnického spolku Psích vojáků v bitvě.
Příslušník válečnického spolku Psích vojáků v bitvě.
Příslušník válečnického spolku Psích vojáků v bitvě.

V létě 1854 se Lakotové neboli Tetoni, prérijní Súové, dostali do první války s Američany. Její příčinou byl, světe div se, kus hovězího dobytka. Mormonským vystěhovalcům, táhnoucím do země zaslíbené, jíž měly podle jejich vůdce Brighama Younga být pustiny Utahu, se u Fort Laramie ztratila jedna kráva (v některých materiálech a knihách se píše o volovi). Padl na ni sújský bojovník, pocházející patrně z kmene Minikonžuů, zabil ji a se svými přáteli ji snědl.

Mormoni si zatoulaného zvířete dosti cenili a chtěli za něj nějakou náhradu. Od indiánů se sotva něčeho mohli nadít – bylo by bláznovstvím vjet mezi stovky divochů a cokoliv od nich vymáhat – a tak šli žalovat do pevnosti. Její velitel, stoupenec nekompromisního jednání s indiány, vystěhovalce uklidnil. Ve svých právech nebudou nikterak zkráceni. Rudochům za jejich lumpárnu vypráší kožich; za krávu, kterou spořádali, musí zaplatit. Za tvrdý postup vůči Súům se přimlouval i mladý, 24-letý poručík John L. Grattan, čerstvý absolvent akademie ve West Pointu, jemuž bylo velení celé akce svěřeno.

Poručík sebral dvacet šest mužů, tlumočníka a dvě děla a odcválal k táboru Sičanguů, odkud měl pocházet provinilec. Nemusel se trmácet daleko, Sičanguové a jejich příbuzní Oglalové a Minekonžuové tábořili poblíž pevnosti, čekali totiž na každoroční příděl zásob a dárků od vlády, který jim zajišťovala smlouva z roku 1851.

19. srpna 1854, po příchodu do sičangueské vesnice, se Grattan prostřednictvím silně opilého tlumočníka obrátil na náčelníka Mahtoiowu, Vítězného medvěda, s žádostí, aby mu byl neprodleně vydán vrah nebohého dobytčete. Vítězný medvěd ukázal na provinilcův stan a řekl důstojníkovi, že si pro něho může dojít. Ten odmítl a tvrdošíjně trval na tom, že delikventa musí zajistit a předvést sám náčelník, beztak je za jeho čin odpovědný. Situace se vyostřila, když začal tlumočník, který zjevně nevěděl, která bije, neústupného náčelníka hrubě urážet.

Dohadování očividně k ničemu nevedlo a horkokrevnému Grattanovi povolily nervy. Ukáže divochům, kdo je tady pánem. Křikl na své muže a za okamžik zaduněl osadou výstřel z houfnice. Vítězný medvěd a hlouček kolemstojících se svalili na zem. Vzápětí se na Grattanovu jednotku sesypaly stovky sičangueských bojovníků. Řež netrvala dlouho. Až na jediného muže, jehož zachránil jeho indiánský přítel, v ní všichni běloši zahynuli (podle jiné verze padlo v sújské vesnici jen 17-18 vojáků). Sičanguové pohřbili svého náčelníka, jenž podlehl smrtelnému zranění, a snad několik dalších lidí. Jejich novým vůdcem se stal Malý hrom, dvoumetrový obr, údajně velmi inteligentní (události příštích měsíců toto tvrzení bohužel příliš nepotvrzují).

Po vítězné bitce se rozběsnění válečníci rozjeli do kraje. Napadali obchodní stanice a oblehli Fort Laramie. Ve svém hněvu ji chtěli vzít útokem, ale Oglalové a francouzští obchodníci, jejichž slovu byli indiáni ochotni naslouchat, jim takovou pošetilost rozmluvili. Sičanguové se spokojili s tím, čeho dosáhli, a odtáhli od pevnosti. Pět bruléských válečníků, osobních přátel Mahtoiowy, mezi nimi i pozdější slavný náčelník kmene Sinte-gleška, Skvrnitý ohon, pomstilo v listopadu 1854 smrt svého náčelníka a dalších soukmenovců, útokem na dostavník a pobitím tří jeho pasažérů.

Tragická smrt mladého důstojníka a zkáza celého jeho oddílu si na Východě brzy získala velkou publicitu. Grattan byl považován málem za národního hrdinu a mučedníka, jeho přemožitelé pak za kruté a barbarské divochy. Málokdo vzpomenul, že si poručík za svůj konec mohl sám a že si ho koneckonců zasloužil.

Žurnalisté potyčku nafoukli do obludných rozměrů a vládě, aby ukojila touhu veřejnosti po krvi rudých vrahů, nezbylo než vyhlásit prérijním Súům odvetnou válku. Velitelem trestné výpravy, směsi asi šesti stovek dragounů z pluku Second Dragoons, pěšáků a dělostřelců, byl jmenován generál William S. Harney, veterán druhé seminolské války, znající lecjakou indiánskou lest a trik.

Mezitím se zástupci Úřadu pro indiánské záležitosti ve Fort Laramie pokoušeli Súy a další kmeny, kočující v oblasti, kterou procházela Oregonská stezka, uklidnit mírovou cestou. Vydali a rozhlásili jakousi výzvu, v níž indiánům doporučovali, aby se v nejbližší době zdržovali jižně od řeky Platte – v opačném případě je vojáci budou pokládat za nepřítele a zaútočí na ně.

Všechny skupiny si doporučení vzali k srdci, výjimkou byli Sičanguové Malého hromu. Zůstali dřepět na špatné straně Platte River a mysleli si: ať nám běloši vlezou na záda – nebo něco v tom smyslu. Vítězství nad Grattanem jim dodalo sebedůvěry a zbavilo je jakékoliv opatrnosti. Harneyovi se je podařilo dokonale překvapit.

Když Sičanguové zahlédli stovky modrých kabátů blížící se k jejich vesnici, nenapadlo je ani na chvíli, že by se jim mohli postavit v boji – na efektivní odpor bylo už pozdě. Polovina se jich bělochům okamžitě vzdala, zbytek tlupy, zřejmě ta její část, která se více podílela na pobití Grattanových mužů a následných nájezdech, se dal na útěk. Vojáci uprchlíky nenechali na pokoji, nekochali se kořistí z obsazené vesnice, jak by na jejich místě učinili Súové, s důsledností a smyslem pro povinnost, vlastnostmi vyskytujícími se v hojné míře snad jen v anglosaské rase, sledovali uprchlíky až do jejich nového tábořiště na Ash Hollow v Nebrasce.

Večer 2. září 1855 vyrušil Sičanguy ze siesty dusot vojenských bot. Vyletěli ze stanů, aby zjistili, že do jejich tábora přibíhá rojnice pěšáků. Začali utíkat opačným směrem, ale neměli se zachránit. Narazili na neprostupnou zeď v podobě dragounů na koních. Ač se jim nechtělo – vojáci byli nejméně v pětinásobné přesile – museli bojovat. Málokterý z válečníků si však stihl doběhnout do týpí pro zbraně, málokterý měl u sebe něco, čím by se mohl útočníkům účinně bránit. Podle toho také „bitva“ vypadala.

Když Harneyovi soldáti skončili svoje krvavé dílo, leželo na zemi více než osmdesát sújských mužů, žen a dětí. Sedmdesát indiánů vzali vítězové do zajetí, asi stovka dalších unikla do noční prérie. Na straně padli čtyři muži, sedm jiných utrpělo zranění; jeden z nich později zemřel. Další voják se pohřešoval – buď byl takový blázen a v území plném nepřátelsky naladěných rudochů dezertoval nebo se ho zmocnili prchající Súové a vzali ho s sebou. O jeho konci v případě druhé varianty netřeba spekulovat, pomstychtiví indiáni si jeho smrt určitě „vychutnali“, ostatně přihodit se postupně mohlo i obojí.

Při důkladné prohlídce dobytého tábora objevili vojáci listiny, které byly převáženy v přepadeném dostavníku a části vojenských uniforem. Harney, pokud ho to vůbec znepokojovalo, mohl být klidný – nepotrestal nevinné. Zajatce nechal převést do Fort Kearny v Nebrasce. Se svými oddíly pokračoval v triumfálním pochodu sújskými lovišti až do cíle své cesty ve Fort Laramie.

Očekával, že se mu indiáni postaví, aby pomstili mrtvé soukmenovce, a snad se i na takovou možnost těšil, ale Súové byli agresí Američanů naprosto šokováni a snažili se jim nepřijít na oči (ani nejstarší členové kmene nepamatovali tak hroznou katastrofu, při níž by přišlo o život tolik lidí). Pět dní po příchodu Harneyových vojáků do pevnosti, přicválali k palisádám nějací indiáni, v plné válečné výstroji a s písní smrti na rtech, kteří volali, že se přicházejí vzdát. Přiznali se k přepadení dostavníku a doufali, že armáda se s nimi, v podstatě jedinými Súy, kteří si zasloužili potrestání, spokojí a nechá jejich soukmenovce už na pokoji.

Očekávali, že je bílí pošlou na šibenici, a Harney je zprvu opravdu chtěl pověsit, neboť soudil, že si za svůj čin takový trest plně zasluhují, ale brzy si vše rozmyslel a na přímluvu indiánského agenta jim daroval život, nikoli však svobodu: několik měsíců byli bruléští delikventi drženi jako vězni ve Fort Leavenworthu – a nevedlo se jim tu zrovna špatně, jejich věznění lze spíše označit jako nucený pobyt s téměř úplnou volností pohybu -, pak dostali milost od prezidenta Pierce.

V březnu 1856 podepsali indiáni s Harneyem mírovou smlouvu, kterou bylo nepřátelství mezi Spojenými státy a národem Súů oficiálně ukončeno. Generál v ní Malého hroma označil za vůdce všech Súů, což byl samozřejmě nesmysl. Nikdo, krom jeho vlastní tlupy, ho za náčelníka nepovažoval. Malý hrom se z pochybné výsady, již mu bílí propůjčili, těšil opravdu krátce. Ještě téhož roku zemřel.

Mohlo by vás také zajímat