Výměna darů na znamení přátelství a dobré vůle byla tradičním a neodmyslitelným indiánským rituálem, který zcela přirozeně provozovali již od úplně prvních kontaktů i s bělochy. Těm nezbylo nic jiného, než se zvykům původních obyvatel Nového světa přizpůsobit, ačkoliv myšlení Evropanů bylo ryze pragmatické a podstatně méně symbolické. Indiáni nabízeli ke směně zejména kožešiny různých zvířat. Podél řeky Svatého Vavřince se záhy rozvinul kožešinový obchod se sítí opěrných bodů, který se po vyčerpání lovišť rozšířil na sever, západ a severozápad. Indiáni se stali hlavními dodavateli zboží do obchodních stanic kožešinových společností a obratem dostávali pro ně zcela nové a žádané komodity, jako bylo sukno, vlněné pokrývky, nože, sekery, kotlíky, korálky, rolničky, zrcátka a další zboží, považované bělochy za málo hodnotné. Atraktivní byly zejména předměty z kovu. Funkce některých z nich, jako je hlavice sekery nebo motyky, nebyla zpočátku pochopena, a tak si je indiáni zavěšovali na krk jako vysoce ceněné ozdoby.
Obchodování na obchodních stanicích mělo svůj klasický rituál. Typická diplomatická ceremonie probíhala tak, že příchozí Indiáni vystřelili před hradbami pevnosti salvu na pozdrav a ta byla opětována. Faktor a náčelník si vyměnili pozdravy a ujistili se vzájemně o své dobré vůli a připravenosti pustit se do obchodování. Poté faktor věnoval nejvyššímu náčelníkovi honosný oblek (typicky tzv. „náčelnický kabát“, angl. chief coat ) s třpytivými nárameníky a podnáčelníkovi o něco méně honosný a vykouřil s Indiány obřadně dýmku. Navzájem se ujistili o svých mírových úmyslech, přátelství a bratrské lásce a pustili se do výměny toho nejcennějšího zboží, než budou Indiáni úplně namol. Roznášelo se jídlo, tabák, brandy či rum a oslavy, pitky a obžerství mohly trvat i několik dnů. Běloši na poptávku ze strany Indiánů reagovali pružně a dodávali zboží, které mělo pro divochy zvláštní přitažlivost. Takovým druhem zboží byl zejména blýskavý kov. Výrobky z něj se pak přizpůsobovaly požadavkům Indiánů.
Stříbro se na scéně nejdříve objevilo ve formě pamětních medailí. Poprvé byla „spřáteleným Indiánům“ věnována diplomatická medaile již v roce 1661 kolonií Virginia. Brzy následovaly další – ze stříbra, bronzu, mědi a slitiny cínu. Evropské koloniální mocnosti se předháněly ve snaze získat si přízeň domorodců pomocí pamětních medailí s podobiznami svých králů: Karla II., Ludvíka XIV., Filipa Španělského či ruského cara Alexandra I. (na Aljašce). Indiáni nosili medaile nejen jako statutární odznak a ozdobu, ale doslova i jako odznáček loajality, který případně odevzdali svým novým spojencům, jakmile kvůli nějaké výhodě přeběhli na stranu nepřítele, aby za to obratem dostali novou medaili s reliéfem do té doby nepřátelského monarchy, nebo si tu starou prostě schovali pro všechny případy a nosili ji jen na ozdobu ve své vesnici. Medaile byly nesmírně populární zejména na území budoucích USA. Jedna z nejznámějších je Medaile přátelského spojenectví pro zachování míru s Indiány Pennsylvánie z roku 1757, která má na jedné straně reliéf busty krále Jiřího II a na druhé vyobrazení Quakera s Indiánem, kteří spolu kouří dýmku míru. Praxi obdarování indiánských pohlavárů medailemi záhy přejaly i kožešinové společnosti. Medailím se podobaly i kulaté kovové tokeny v hodnotě určitého počtu kožešin, které indiáni nezřídka nosili jako ozdobu zavěšenou na krku.
Se vzrůstající rivalitou mezi koloniálními mocnostmi vzrůstala i potřeba kupovat si spojenectví Indiánů dalšími typy stříbrných ozdob. Srpkovité stříbrné gorgety, které nosili britští i francouzští důstojníci jako symbolickou miniaturu své zbroje, byly vhodným dárkem pro indiánské vůdce. Spolu se stříbrnými nápažníky byly vysoce ceněny jako odznaky společenského postavení a prestiže. Takto vyznamenaní náčelníci dostali zároveň hodnost a plat kapitána. Kapitán Joseph Brandt, vlastním jménem Thayendanegea z kmene Mohawků, byl prominentním gorgetovým kapitánem britské armády.
Naklonit si náčelníky však nestačilo – bylo nutné si získat přízeň i množství jejich soukmenovců, a tak se objevují brože, náušnice, závěsy do nosu, nápažníky, kříže či prsteny. Se vzrůstající poptávkou po stříbrném zboží již nestačil dovoz z Evropy a bylo třeba zapojit stříbrotepce přímo v koloniích. Prvními centry výroby stříbrných ozdob pro obchod s Indiány se stala města Quebec a Philadelphia, surovinou pak stříbrné španělské piastry. Mincovní stříbro obsahovalo 90 procent stříbra a 10 procent mědi. Takzvané Německé stříbro (alpaka) je slitina niklu a mědi (která má se stříbrem společnou pouze barvu), vyráběná až po roce 1830 a používaná jako náhražka mincovního stříbra někdy od 50. let 19. století, zejména na jižních Pláních, takže je mimo téma tohoto článku.
Stříbro se obchodovalo s indiány aktivně v období mezi lety 1760 až 1821. Zpočátku v Quebecu pracovali tři stříbrotepci původem z Francie, po její porážce Británií v roce 1763 přijíždějí stříbrotepci z Anglie, Skotska a Irska. Postupně se v Quebecu a Montrealu rozvíjejí velké dílny s mnoha tovaryši, jejichž úkolem je v katolickém regionu i výroba kostelního stříbra, jako jsou monstrance a procesní kříže, a nejrůznějšího nádobí včetně příborů pro bohaté úředníky či důstojníky. Součástí objemu výroby jsou samozřejmě i „tretky“ pro Indiány. A tak si například Duperon Baby, obchodník z Detroitu, objednává v roce 1759 u stříbrotepce německého původu Jonase Schindlera „sto párů malých kornoutkových náušnic a 24 kruhů do ucha.“ Mincovní stříbro se buď roztloukalo na plech, nebo se tavilo. Výrobci pak do ozdob vyráželi své značky, i když se přesněji řečeno jednalo o iniciály dílen, která nesla jejich jména: Robert Cruickshank (Montreal), Charles Arnoldi (Montreal), Narcisse Roy (Montreal), Jonas Schindler (Quebec), Pirre dit Latour Huguet (Montreal), Jonathan Tyler (Montreal)… Ne všechno zboží však mělo vyražené značky, protože druhořadé předměty běžně vyráběli tovaryšové. Do dění zasahuje i korporace HBC, která dováží stříbrné zboží z Londýna. Oblasti, kde byl konkurenční boj mezi HBC a voyagery z Montrealu (později NWC) nejtvrdší, jsou zároveň oblastmi s největším obratem, tedy i popularitou stříbrných ozdob u Indiánů. Specialitou kožešinového obchodu jsou lité i plechové přívěsky ve tvaru různých zvířátek, typicky bobrů, které byly u Indiánů velmi populární.
V tomto období se obchod se stříbrným zbožím koncentruje na oblast řeky Svatého Vavřince, Velkých jezer, povodí řek Susquehanna, Delaware a Hudson, východní pobřeží – Jamestown a Chesapeake bay, povodí Ohia a horní Mississippi, území obou Karolín a Floridy. Takže se týká všech skupin Anishinaabe (Ojibwa, Potawatomi, Odawa), šesti kmenů irokézské ligy (Mohawk, Seneca, Cayuga, Onondada, Oneida a Tuscarora), východních a jihovýchodních Algonkinů (Abenaki, Micmac, Melacite a Delaware), algonkinských kmenů údolí řek Wabash a Ohio (Miami, Shawnee) až po Appallačské pohoří a Floridu (Cherokee, Muskogee-Creek, Seminole) a kmenů na jihovýchod od Velkých jezer (Menominee, Winnebago, Illinois, Meskwaki, Fox, Kickapoo a lesní Dakota).
K vzdálenějším kmenům se stříbrné ozdoby s výjimkou medailí šířily málo, nebo si u nich získaly jen mizivou popularitu. Byly to kmeny centrálních a severních plání a obecně Kríové, kteří žili v chladnějším severním pásmu, kde přirozeně dávali přednost ozdobám, které nestudí. Z jihozápadu se na velké pláně šířily stříbrné ozdoby jiného typu – mexického a navažského původu – toto téma však již není předmětem tohoto článku.
Jak kmeny centrálních Velkých jezer migrovaly na západ, přinášely si s sebou i své módní zvyky. Tak byl v Manitobě u hranic Saskatchewanu na řece Red Deer objeven hrob mladíka z kmene Saulteaux (západní Ojibwa). Zesnulý byl ozdoben stříbrnou čelenkou, brožemi, nápažníky a náramky, gorgety, kříži a kruhy do uší, kromě množství wampumových korálků a mnoha předmětů získaných obchodem.
Jak je typické pro indiánské myšlení, nošení stříbrných ozdob nemělo ryze estetický charakter, ale vycházelo z náboženských představ. Indián, bytost nacházející se v prostoru mezi mocnými silami horních a dolních sfér, obklopená bezpočtem dobrých i zlých duchů (manidos), musel neustále usilovat o vyvážený vztah ke všem elementům tohoto spirituálního prostředí. Proto peří – symbol horního světa, kůže či kožešina – symbol pozemské úrovně a mušle jako symbol dolního světa vod a hmoty, byly klasickou triádou materiálů, které nosil na těle. Kovy, které se těží ze země, patří do sféry ovládané Mišipešu a měď nebo stříbro jsou tak vyjádřením jeho spirituální energie. Indiánská záliba v blýskavých věcech má zároveň původ v představě, že lesklé povrchy odrážejí nedobrou energii nebo, chcete-li, zlé manidos, a reflexí slunečních paprsků spojují horní a dolní sféru světa. Proto se lesklé ozdoby s oblibou umisťovaly na neuralgické body na těle jako ochrana před vniknutím zlých manidos. Evropské symboly si Indiáni interpretovali po svém: kříž pro ně představoval Jitřenku nebo čtyři světové strany (ačkoliv Indiány iritovalo, že běloši jednu z nich upřednostňují, když je jedno rameno kříže delší), zatímco dvojitý kříž byl symbol pro vážku – duchovního posla horních sfér.
Ozdoby ze stříbra se nosily na hlavě ve formě čelenky či koruny, která se s oblibou umisťovala též na cylindr, v uších, v nose a ve vlasech, připevňovaly se na šátek, který se ovazoval kolem hlavy, případně se ze stříbra vyráběl i spreader na headroch.
Na krku se nosil srpkovitý nebo kruhový gorget (někdy až v množství větším než malém), případně kříž, nad lokty nápažníky, na zápěstích náramky a prsteny na prstech. Stříbrné brože se připevňovaly i na bederní zástěrky. Pod koleny se legginy fixovaly stříbrnými gartery a další stříbro mohlo být připevněno na vrchní straně mokasínů. Ženy z bohatých rodin si připevňovaly často až opulentní množství broží na látkové haleny a suknice. Není divu, že takové chodící stříbrnictví bylo v nejednom případě pro chudého, primitivního kolonistu, který v ošuntělých hadrech zápasil o každodenní přežití, lákavým soustem a podnětem ke zločinu.
Existovalo několik typů náušnic. Ty nejběžnější měly formu kornoutku spojeného s vytlučenou a spájenou plechovou kuličkou na drátěném kroužku. Takových náušnic mohla být celá řada podél vnějšího okraje ušního boltce, nejčastěji každá v samostatné dírce. Alternativou bylo navléci určitý počet takových náušnic na větší kroužek.
Prakticky stejný typ ozdoby se mohl nosit i v nosní přepážce, kromě mnoha variant kroužků. Creekové (Muskogee) v Alabamě a jejich sousedé běžně nosili nosní kroužek se zavěšenou stříbrnou destičkou čtvercového, obdélníkového nebo trojúhelníkového tvaru.
Druhým nejběžnějším typem náušnic byly kruhové náušnice loukoťového tvaru s množstvím variant vnitřní struktury, vytvářející pomocí kruhových úsečí arabesky mnoha podob. Mohly být zavěšené v každém uchu i po několika pod sebou, nebo připevněny k šátku. Menší varianta se nosila zavěšená v nosní přepážce. Shawneeové přejali čerokíjský zvyk proříznout si celý ušní boltec podél jeho okraje, vzniklý pruh omotat drátem a umístit do něj peří, přívěsky či náušnice. Značně vytažené ušní lalůčky, trčící do stran jako sloní uši nebo visící až na ramena nebyly ničím neobvyklým. Při lovu se bezpečně přivazovaly těsně k hlavě šátkem, ale při různých pijáckých šarvátkách dost často docházelo k jejich utržení.
Nejprostším typem brože byl malý kroužek s příčnou sponou. Malé kroužky se velice často objevují na malovaných čapkách, kabátech a dalších dochovaných předmětech Ojibwejů a Creeů. Interpretace těchto symbolických motivů dosud nepřekročila rámec spekulací; jisté je, že způsob, jakým byly používány malé kruhové brože, je nápadně analogický. Tak jako Dr. Faustus kolem sebe namaloval ochranný kruh, aby na něho ďábel nemohl, podobně i Odawové malovali zemřelým kruhy kolem úst a očí, aby duch mrtvého nemohl vstoupit zpět do těla. Ať už má kruhová ozdoba funkci ochrannou, nebo vyjadřuje nějakého manida-ochránce, jak by mohlo naznačovat obrazové písmo Odžibwejů, jisté je, že funkce takových ozdob není ryze dekorativní. Zároveň se jedná o předmět vcelku konkrétní hodnoty, v případě náhlé potřeby snadno konvertibilní v platidlo. Malé kruhové brože se dodávaly na indiánský trh po tisícovkách a nosily se různým způsobem upevněné po stovkách kusů, jak dokládají nejen dochované artefakty, dobové ilustrace, ale i řada archeologických nalezišť s pohřební výbavou.
Velké kruhové brože se sponou uprostřed se upevňovaly na oblečení – halenky, sukně, pláště, šátky nebo popruhy brašen, větší brože, nebo přesněji řečeno disky, se nosily na prsou. Rozměry se pohybovaly v rozmezí od necelých tří až přes dvacet centimetrů; ty nejobyčejnější byly téměř bez zdobení, nebo jen lehce ryté, standardní byly perforované množstvím otvorů nejrůznějších tvarů jako je kruh, půlkruh, čtverec, trojúhelník kosočtverec, ovál, případně srdce. Ty nejpropracovanější brože byly současně perforované i ryté a jejich okraj nebyl jen prostý kruh, ale připomínal okvětní lístky nebo až hvězdici.
Kromě kruhových broží se vyskytovalo několik dalších typů. Předně to byly brože nazývané Luckenbooth, které měly svoji předlohu ve skotském šperku ve tvaru korunovaného srdce, spojených srdcí, případně dvojitého srdce, jak jinak než na znamení nehynoucí lásky. Indiáni tento tvar buď přijali včetně bělošské interpretace, nebo o něj nejevili zájem, protože v něm viděli sovu, která přináší neštěstí. Brože typu Luckenbooth vyráběli po roce 1800 i irokézští stříbrotepci.
Sir William Johnson, britský superintendant pro indiánské záležitosti, byl velmistrem zednářské Lóže Sv. Patrika číslo 8. Jeho chráněnec, sachem Mohawků Joseph Brandt, byl s podporou Johnsona při své návštěvě Londýna přijat do zednářské lóže a nakonec se roku 1798 stal velmistrem lóže č. 11. Dalším zednářským kvítkem mezi Irokézy byl sachem Seneků Red Jacket (Rudý Kabát). Odtud pramení otevřená záliba Irokézů v zednářských symbolech, které zároveň dost často měli možnost vidět u různých vyšších britských důstojníků, svých spojenců. Ti běžně nosili ozdobu nazývanou Past Master´s. Brož ve tvaru diagonálně přetnutého čtverce či kosočtverce je tvarovým analogem zednářského gesta populárně spjatého s figurou nedávné německé kancléřky. Irokézové si přivlastnili zednářský symbol úhelníku a kružítka a udělali z něj vlastní symbol pro sněm irokézské ligy. Na těchto brožích se vyskytuje symbolika čísla 6, která představuje sněmovní ohně šesti ligových kmenů.
S poklesem objemu kožešinového obchodu a decimací indiánských populací v oblasti východních Velkých jezer na konci 18. století dochází k postupnému útlumu stříbrotepecké výroby pro indiánský trh. Po Pemikanové válce a sloučení dvou největších obchodních rivalů HBC a NWC v roce 1821 rapidně klesá agresivní soutěž o přízeň Indiánů. Kolonizace východní poloviny severoamerického subkontinentu je ostatně už v tak pokročilé fázi, že si jejich náklonnost už ani nikdo kupovat nepotřebuje. Tou dobou jsou stříbrné ozdoby u drtivé většiny etnik, přesněji řečeno toho, co z nich zbylo, již dávno nedílnou součástí jejich kultury. Akulturovaní Irokézové se snadno naučí novému řemeslu a zejména po roce 1800 vyplňují mezeru v dodavatelském řetězci. Mnoho jejich soukmenovců ostatně aktivně působí v logistice kožešinového obchodu nebo jako pomocníci, freemani i trapeři, či dokonce křesťanští misionáři, kteří se pohybují po rozsáhlém území s možností distribuce drobných výrobků. Stříbrotepecká činnost, u jiných kmenů se vyskytující v nejlepším případě sporadicky, se drží ještě asi do roku 1850, kdy začíná upadat, až na počátku dvacátého století téměř vymizí.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
