Menu
Košík je prázdný.

Jmenuji se Lukáš Navrátil a narodil jsem se v roce 1974. O indiány se zajímám od klukovských let. V páté třídě jsem přečetl všechny díly Vinnetoua od Karla Maye. Četl jsem také knihy od E. T. Setona a Jaroslava Foglara, které mě ovlivnily zásadním způsobem.

Foglarovská a trampská léta

Ještě na základní škole jsme s kamarády založili foglarovský klub. Svůj volný čas a víkendy jsme trávili v přírodě, kde jsme prožívali svoje dobrodružství. Hráli jsme různé hry a tábořili. Později, s přibývajícím věkem, se náš klub přetransformoval spíše na trampskou osadu. Každý druhý víkend jsme jezdili společně na vandry po všech koutech vlasti, potulovali se, tábořili a spali pod širákem.

Setkání s českými indiány

Přírodu jsem měl rád vždy a také táboření v ní. Když jsem v roce 1996 potkal české “indiány”, tábořící v týpí, byl jsem překvapen, na jak vysoké úrovni bylo jak jejich vybavení, tak i teoretické i praktické znalosti. Jejich týpí včetně vnitřního vybavení, stejně jako jejich oblečení, vše bylo vyrobeno z autentických materiálů a dobovými postupy.

V týpí bylo možné vidět pravé bizoní kožešiny, v hlavě měli pravá orlí pera a kouřili dýmky z pravého catlinitu dovezeného z USA a někteří již uměli sami vydělat jelenice pomocí zvířecího mozku. Byl to svět, kde vše bylo velice autentické, něco, co bylo v protikladu s “dětskou úrovní”, kdy jsme si vyráběli čelenky z peří slepic a dýmky z rákosu.

Táboření ve stylových indiánských reáliích na mě působilo jak z jiného světa. Nebyly zde žádné igelity, ani celty, ani boty, ani jakékoliv jiné současné moderní vybavení. Vše pouze jako Velkých pláních v předrezervační době, tedy do roku cca 1880.

Rozhodnutí dělat indiány

Rozhodnutí bylo jasné, budu “dělat” indiány. Začal jsem shánět informace, materiály a vyrábět první výrobky. Možností zpočátku nebylo mnoho. Mezníkem pak bylo setkání s Danielem Hoffmannem – Wanblitankou, jehož charismatická osobnost ovlivnila mnohé, i mne. Prýštilo z něj zdánlivě nevyčerpatelné nadšení a kreativita. Byl ale také tvrdým obchodníkem. Právě od něj většina českých indiánů čerpala informace a nakupovala potřebné materiály.

Vyvrcholením studia i praktické výroby indiánských replik byla stylová setkání a táboření v přírodě, která se konala několikrát do roka a která pořádal Indiancorral. Na táboření se mohly používat pouze takové věci a technologie, které používali indiáni do roku 1880, tedy v předrezervačním období. Zapovězeny byly tedy i například boty nebo spací pytle či jakékoliv jiné současné a moderní vybavení. Takové tábory byly velice malebné a táboření v indiánských kulisách považuji za nejkrásnější zážitky, které jsem prožil.

Týpí některých českých indiánů byla skutečně špičkovými napodobeninami indiánských týpí v předrezervačních dobách se vším všudy, včetně hromad bizoních kožešin na zemi, lenošek z vrbových prutů, mnoha parfleší, dobového nádobí a podobně.

S kamarády na westernovém městečku.
S kamarády na westernovém městečku.

Odstup od naivity

Jednou z největších překážek, které jsem musel na indiánské cestě překonat bylo vyrovnání se s určitou naivitou, kterou si tak nějak podvědomě přináší každý člověk, který začíná s indiány. Většinou je považuje za jakési dokonalé, morální, ekologicky smýšlející a čisté lidi, žijící v souladu s přírodou. Tato naivita snad vyvěrá z lidské přirozenosti hledat absolutní ideál, který mnozí právě projektují do představy “ušlechtilého divocha”. Tento stereotyp vědomě či nevědomě pěstují právě i autoři jako Karel May, E. T. Seton, Jean-Jacques Rousseau a další.

Představa ušlechtilého divocha je ve skutečnosti nepředstavitelně naivní, dětinská a odtržená od reality. Každý člověk, který začne studovat reálie indiánského života do hloubky rychle zjistí, že indiánské kmeny byly především velice militaristické a nepředstavitelné násilí bylo pro indiány každodenní realitou. Takové zjištění je pro naivního a útlocitného romantika těžkou ranou

Číst o masakrech stovek zvířat při hromadných lovech, číst popisy bitev a mučení zajatců, číst o náhrdelnících z usekaných lidských prstů, které někteří válečníci nosili kolem krku, o usekaných dětských dlaních, které sloužily šamanům jako medicína, o skalpování za živa, o genocidě celých kmenů (mnoho kmenů bylo zcela vyhlazeno jinými indiánskými kmeny) a o dalších podobných věcech není nic příjemného.

Později jsem jaksi upadl do opačného náhledu, kdy jsem se na indiány na základě nabytých informací začal dívat tak, jak se na ně dívali v koloniální době běloši. Tedy jako na barbarské a kruté divochy, jejichž morální a mentální úroveň zůstala v době kamenné.

Ještě později jsem své stanovisko dále přehodnotil s tím, že nelze tyto věci jakkoliv hodnotit, protože naše hodnocení je vždy subjektivní a ovlivněno celou řadou kulturních, etnických, dobových i jiných předsudků. V současné době všechny informace o indiánech beru pouze jako fakt, bez jakéhokoliv potřeby hodnocení, jestli je to či ono dobré nebo špatné.

Prohlubování informací

Postupem času jsem se naučil zvládat potřebné technologie, například činit kůže zvířecím mozkem, vyrábět parfleše ze surové kůže, rozdělávat oheň třením dřev nebo vyšívat korálky či ursoními ostny. Ze začátku byly prameny k těmto postupům jenom velmi kusé a neúplné, ale postupem času se kvalita i kvantita relevantních informací zvyšovaly, stejně jako praktické dovednosti a zkušenosti.

S příchodem Internetu došlo k informační explozi. Vznikla mezinárodní diskusní fóra s možností zkonzultovat informace s předními odborníky z celého světa, ať již to byli vědci, umělci, výrobci replik či restaurátoři originálů či jiní specialisté na kultury indiánů Velkých plání.

Objevila se celá řada knih a publikací, které byly dříve nedostupné. Daly se online objednat knihy a další materiály z USA. Mnoho muzeí má na svých stránkách své výrobky nafocené online, a to včetně obsahu depozitářů.

Specializace

Ještě později jsem zjistil, že jeden člověk nemůže být expert na všechny dobové technologie a dovednosti, protože každá z nich je řemeslem sama o o sobě a vyžaduje obrovské množství času a energie, aby v ní člověk získal potřebnou zručnost. Jak se u nás říká, “devět řemesel, desátá bída”. Proto je lepší se zaměřit jenom na jednu či několik málo činností a ostatní “outsourcovat”, tedy nechat si je udělat za úplatu

Nejvíce mně lákalo činění kůží mozkem (braintanning) a vyšívání korálky, zejména v transmontánním stylu. Na tyto činnosti jsem se také zaměřil. Pokud potřebuji třeba vyrobit lenošku nebo luk a šípy nebo výšivku z ursoních ostnů, tak se obrátím na ty, kteří jsou v tomto oboru experty a nechám si tyto věci vyrobit od nich, protože to většinou dělají denně a jsou ve svém oboru patřičně dobří. Pokud bych se například pokoušel vyrobit luk, nikdy se mi to nepovede tak dobře, jako někomu, kde vyrábí luky každý den již mnoho let. Proto raději vyrobím mozkem činěné kůže, které umím a vyměním je za luk, či je prodám a luk si koupím. Ostatně indiáni to dělali stejně, žádný indián nebyl odborník na všechno, vždy jenom na něco.

Vrány

Mezi českými indiány je zvykem, že se každý zaměřuje na nějaký konkrétní kmen. Někdo například “dělá” Lakoty, jiný Černonožce a další zase Šajeny. Na táboření pak má každý střih týpí podle “svého” kmene, stejně tak vybavení a oblečení má ve stylu toho či onoho kmene, který si vybral. Dává to celému hobby určitý řád a smysl.

Již od samého začátku mě byly nejsympatičtější Vraní indiáni, neboli Vrány, snad proto, že byly svým způsobem opakem konvenčních a populárních Lakotů. Já jsem měl vždy odpor k “mainstreamu” a Lakotové jsou právě typickými představiteli indiánského “mainstreamu”. Mnohým jsou sympatičtí svým aktivním odporem vůči evropskému osídlení.

Naopak Vrány byly vždy s bělochy za dobře, vycházely jim vstříc a chránily je před nepřátelskými indiány. Vrány považovaly bělochy za své přirozené spojence proti silným nepřátelským kmenům, zejména Lakotům a Černonožcům. Americké armádě poskytovaly své zvědy během tažení proti nepřátelským kmenům, či se dokonce účastnily bitev po jejím boku.

Vrány patřily mezi velice hrdé, bohaté bojovné kmeny. Velice si zakládaly na svém vzhledu. Oblečení Vran bylo mezi kmeny severních plání považováno za vrchol designu a umění. Oblečení či jiné předměty ozdobené v tzv. “transmontánním stylu” patří, co se týče designu asi k tomu nejlepšímu, co lze na Velkých pláních nalézt.

Pořídil jsem si vraní týpí, i celé jeho vybavení bylo vraní. Později jsem začal jezdit tábořit s celou rodinou, s manželkou a s dvěma dcerami a všichni jsme měli vybavení a oblečení jako rodina Vraních indiánů.

Rodinka bílých Vraních indiánů.
Rodinka bílých Vraních indiánů.
Vraní indián na koni.
Vraní indián na koni.

Práce

Od roku 2003 jsem se začal výrobou indiánských replik živit a je tomu tak dodnes. Repliky vyrábím zejména pro klienty do USA a západní Evropy, zejména Německa. Nejčastěji dělám válečné haleny, pouzdra na nože, toulce, prafleše, chřestidla a mnoho dalšího.

Design většinou navrhuji vlastní, ale vždy tak, aby odpovídal určitému období a kmeni, aby měl určitý styl. Někdy, pokud si to zákazník přeje, vyrábím i přesné kopie originálů. Ve výrobě replik se stále snažím zlepšovat. Jak v návrhu designu, tak i v autenticitě. Zákazníci hlavně chtějí, aby repliky vypadaly co nejvíce jako originály. To v praxi znamená, že by neměly být “sterilní” a měly by mít ducha.

Za hlavní milník výroby replik považuji dobu, kdy jsem měl možnost si osahat skutečné indiánské originály z 19. století. První originály jsem viděl v Náprstkově muzeu a na zámku v Opočně, ovšem tam si je člověk nemůže osahat. Poprvé jsem originál držel v ruce u jednoho německého sběratele, který má rozsáhlou sbírku několika set originálních dobových předmětů z Velkých plání. Ještě později jsem začal originály studovat v depozitářích evropských muzeí.

Možnost si originály osahat je nedocenitelná. Člověk tak získá poměrně přesnou představu, jak originály vypadají, z jakých jsou vyrobeny materiálů, jak jsou sešity a jakého mají “ducha”. To je pro dobré výrobce replik zásadní.

Na co se zaměřuji

Nejvíce mě baví transmontánní kmeny, tedy Vrány, Šošoni a pak kmeny Plató, Propíchnuté nosy, Wišramové, Kajusové, Jakimové nebo Walla Walla. Dále pak Šajeni, Lakotové, východní Súové, Mandani, Hidatsové, Pónyové a další kmeny Horní Missouri a severních a centrálních plání.

Líbí se mi “stará doba”, tedy období do roku cca 1840, doba kdy na Velkých pláních působili malíři jako George Catlin nebo Karl Bodmer. Kdy se zdobilo pouze ursoními ostny a pony beads. Pozdější doba, po roce 1850 má také svoje kouzlo, i když některé tradiční technologie vymizely (například výroba rohových luků). Rezervační období (po roce 1880) znamenalo duchovní i kulturní úpadek kmenů Velkých plání, což se výrazně projevilo i na jejich hmotné kultuře. Výrobky z této doby jsou “ošklivé” v porovnání s předrezervačním obdobím, nemají svobodného “ducha”. Proto tomuto období víceméně nevěnuji pozornost.

Trapperské hobby

V roce 2012 jsem skončil s indiánským hobby z důvodu přetížeností “indiány”. Nebylo zkrátka možné skloubit dohromady indiány jako práci i koníček. Bylo toho zkrátka příliš. Proto jsem se rozhodl pokračovat s indiány pouze v práci.

Dobové táboření v přírodě jsem ale zcela neopustil, pouze značně zjednodušil. Z indiánů jsem přestoupil na trappery, lovce kožešin. Trapperské hobby je tomu indiánskému více než blízko, ale je mnohem jednodušší “dělat” trappery než indiány.

Střelba černým prachem

Zajímá mě střelba černým prachem, a to ze všech možných zbraní z období osidlování amerického západu. Vlastnil jsem celou řadu replik zbraní z tohoto období, od perkusních revolverů, přes Colt Peacemaker až po opakovačky Winchester nebo jednoranné zadovky, například Springfield Trapdoor.

Olověné střely si většinou odlévám sám a jednu dobu jsem se dokonce věnoval přebíjení jednotných nábojů včetně přebíjení černým prachem.

Střelba z Coltu Peacemakers černým prachem.
Střelba z Coltu Peacemakers černým prachem.
Střelba z karabiny WInchester 1866.
Střelba z karabiny WInchester 1866.

Indiani.cz

Web indiani.cz vznikl v roce 2003, kdy se mi podařilo získat právě tuto doménu. Ve stejném roce byl na doméně vytvořen informační portál i internetový obchod, které fungují dodnes.

První software byl vytvořen na zakázku, později jsem přešel na český redakční systém Sunlight CMS a open source řešení pro eShop Prestashop. V roce 2017 byl celý web přemigrován na řešení WIX.com a v roce 2018 pak dále na WordPress. E-shop je provozován na systému WooCommerce.

Moje filosofie

Snažím se jít spíše cestou hloubky než povrchnosti, spíše vědění než nevědění, přesnosti než mlhavosti, preciznosti než nedbalosti, spíše cestou umění než kýče, kvality než kvantity.

Lukáš Navrátil, 2019