Menu

Péřové čelenky indiánů Velkých plání

Print Friendly, PDF & Email
Náčelník černonožských Lakotů
Náčelník černonožských Lakotů "Tráva", s nádhernou péřovou čelenkou. Fotografie z roku 1872.

Čelenky z orlích per patří mezi nejtypičtější ozdoby indiánů Velkých plání. Doba a místo jejich vzniku nejsou zcela jasné, nicméně již v první polovině 19.století čelenky existovaly, což je patrné jak z dobových kreseb (například George Catlin), tak i z dochovaných originálů. 

Geograficky byly čelenky rozšířeny po většině oblastí Velkých plání, u horských kmenů a částečně i na Plató, tedy v oblasti na západ od Skalnatých hor, s tím, že v jednotlivých oblastech mohly mít čelenky různé modifikace

Význam

Čelenky nebyly zdaleka jenom nádhernými ozdobami, především šlo o symboly společenského statusu. Nemohl je nosit kdokoliv, pouze významní muži kmene, kteří prosluli svojí statečností, odvahou, moudrostí a také péčí o svůj lid. Základem čelenky vždy byla pera z orla, zpravidla orla skalního, jednoho z nejdůležitějších a nejvýznamnějších zvířat indiánů plání (vedle koně a bizona). Jelikož orel létá ze všech zvířat nejvýše, má největší rozhled, je nejblíže nebi a proto také Velikému duchu, stvořiteli světa, a proto je obdařen nadpozemskou silou a moudrostí.

Síla orla, obsažená v ocasních perech pak přechází na člověka, který čelenku nosí. Korunuje jeho hlavu majestátností, silou, odvahou, moudrostí a nadhledem. V neposlední řadě je čelenka i krásná, svému nositeli propůjčuje důstojnost a majestátnost, zejména pokud sedí na koni. Některé čelenky dokonce mohly obsahovat i jednu nebo dvě vlečky, které byly opět ozdobeny řadami orlích per. Některé takové čelenky mohly dosahovat až na zem, a to i když jejich nositel seděl na koni. Při chůzi pak vlečky táhl za sebou po zemi.

Lakotský náčelník Strmý déšť s čelenkou. Kresba George Catlin.
Lakotský náčelník Strmý déšť s čelenkou. Kresba George Catlin.
Vlčí náčelník-náčelník kmene Mandanů. Kresba George Catlin.
Vlčí náčelník-náčelník kmene Mandanů. Kresba George Catlin.
Uvolněná troubel. Náčelník kmene Otů. Kresba George Catlin.
Uvolněná troubel. Náčelník kmene Otů. Kresba George Catlin.

Čelenky zřejmě vznikly ze starého indiánského zvyku započítávání hrdinských činů v boji. Za každý takový zdokumentovaný čin (například usmrcení či zranění nepřítele, vytrhnutí zbraně nepříteli, započítání úderu na nepříteli, záchrana druha v boji a podobně) bylo válečníkovi přiznáno ve kmeni právo nosit jedno orlí pero. Význační bojovníci, kteří již prošli celou řadou úspěšných válečných střetů a měli tak právo na mnoho orlích per pak dávali svůj status najevo právě výrobou čelenky, která dokreslovala jejich bojové úspěchy a tím i společenský význam v rámci kmene.

Lakotští válečníci na koních. Fotografie Edward Curtis.
Lakotští válečníci na koních. Fotografie Edward Curtis.
Černonožský válečník na fotografii Edwarda Curtise.
Černonožský válečník na fotografii Edwarda Curtise.

Kmenové rozdíly

Čelenky se dají obecně rozlišit na dva základní vizuální typy, na čelenky “klasické” a “stojaté”. Hlavní rozdíl je ten, že klasické čelenky tvoří jakoby spíše otevřený trychtýř a směřují převážně dozadu, stojaté čelenky tvoří válec a směřují spíše nahoru.

Porovnání klasické a stojaté péřové čelenky.
Porovnání klasické čelenky (vlevo) a stojaté (vpravo)

Klasické čelenky

Klasické čelenky byly zdaleka nejrozšířenější a lze je najít na většině oblastí Velkých plání, s výjimkou nejjižnějších částí. Nejtypičtější jsou pro kmeny Lakotů, ale nosily je i Šajeni, Arapahové, Vrány, Šošoni, Ploskohlavci, Jutové, Assiniboinové, Černonožci, Pónyové, Hidatsové, Mandani, Ponkové, Kiowové a další kmeny. Některé kmeny si vyráběly čelenky samy ve svém vlastním stylu, jiné je nakupovaly od Lakotů, kteří byli pravděpodobně jejich největšími producenty

Čeleneka klasického typu. AMNH.
Čeleneka klasického typu. AMNH.

Klasické čelenky se mohly vzájemně lišit zdobením, ale také tím, jak mají směrovaná pera v koruně. Některé klasické čelenky jsou více vztyčené, pera koruny směřují šikmo nahoru, zatímco u jiných jsou horní pera téměř vodorovná. Zdá se, že u Lakotů, Šajenů, Kiowů, Ponků a dalších kmenů centrálních plání směřují pera většinou spíše šikmo nahoru, zatímco u Vran, Ploskohlavců, Assiniboinů nebo Šošonů  a dalších severozápadních kmenů jsou spíše vodorovné. Toto pravidlo ale neplatí stoprocentně. 

Náčelník hunkpapských lakotů Sedící býk v krásné čelence z orlích per. Vlečka sahá až na zem.
Náčelník hunkpapských Lakotů Sedící býk v klasické čelence, jejíž pera směřují spíše šikmo nahoru. Čelenka má vlečku.
Honí ho běloch. Vraní zvěd, který se zúčastnil bitvy na Little Big Hornu na straně sedmé kavalerie.
Vraní zvěd Honí ho běloch, účastník bitvy na Little Big Hornu. Jeho čelenka je klasická, ale pera směřují spíše dozadu než nahoru takže jsou téměř vodorovná. To je pro Vrány typické, stejně jako pro jiné kmeny ze severních Plání.

Stojaté čelenky

Samostatnou kapitolou jsou čelenky “stojaté”. Typické jsou zejména pro Černonožce, Atsiny a Sasríje, nicméně se vyskytovaly pravděpodobně i u dalších kmenů, zejména na Horní Missouri. Důkazů ale není mnoho. Jedním takovým důkazem je stojatá čelenka, která patřila náčelníkovi Mandanů Čtyři medvědi, který zemřel při epidemii neštovic v roce 1837. Před jeho smrtí jej však stačili namalovat oba známí malíři, jak Georg Catlitn, tak i Karl Bodmer. Čelenku od něj získal německý šlechtic Maxmilian z Wiedu. Nyní se čelenka nachází v Linden museu v německém Stuttgartu. Jestli jde ale o mandanský výrobek, nebo o zakoupený výrobek černonožský není jisté, každopádně jde o klasickou stojatou čelenku.

Stojatá čelenka kmene Sarsí. AMNH.
Stojatá čelenka kmene Sarsí. AMNH.
 Stojatá čelenka, která patřila mandanskému náčelníkovi Čtyři medvědi (Mato tope). Linden Museum Stuttgart.
 Stojatá čelenka, která patřila mandanskému náčelníkovi Čtyři medvědi (Mato tope). Linden Museum Stuttgart.
Černonožský válečník se stojatou čelenkou na dobové fotografii.
Černonožský válečník se stojatou čelenkou na dobové fotografii.
Náčelníci Černonožců. Náčelník vlevo má čelenku klasického typu zatímco náčelníci vpravo mají stojaté.
Náčelníci Černonožců. Náčelník vlevo má čelenku klasického typu zatímco náčelníci vpravo mají stojaté.

Popis a konstrukce

Konstrukce čelenky se liší podle toho, zdali jde o klasický nebo stojatý typ.

Základem každé klasické čelenky je korpus. Vlastně jde o obyčejnou čapku, či hučku, která sedí na hlavě. Většina byla vyrobena z jelenice, nebo vydělané bizoní kůže, ale existuje i několik látkových. Byly i případy, kdy indián použil obyčejný bělošský klobouk, u kterého uříznul krempu.

Velice stará čelenka sesbíraná Georgem Catlinem ve 30.letech 19.století. Pera jsou již zničená, ale díky tomu je dobře viditelný jelenicový korpus. NMNH
Velice stará čelenka sesbíraná Georgem Catlinem ve 30.letech 19.století. Pera jsou již zničená, ale díky tomu je dobře viditelný jelenicový korpus. NMNH

Součástí korpusu pak byl i ozdobný pásek, který se na něj našil nad oblastí čela. Nejstarší pásky byly vyšity ursoními ostny, pozdější pak spíše korálky. Zdobení vždy odpovídalo zvyklostem toho či onoho kmene. Některé čapky mohly být zdobeny ještě hranostajími kožešinkami, drobným peřím z dravců a nejrůznějšími dalšími ozdobami, například mosaznými puklicemi, rolničkami, hedvábnými stuhami a podobně.

Detail čelenky. Dobře je viditelné umístění korálkové výšivky na korpus, stejně jako připevnění per.
Detail čelenky. Dobře je viditelné umístění korálkové výšivky na korpus, stejně jako připevnění per.

Stojaté čelenky se vyráběly jinak, než čelenky klasické. Jejich základem není jelenicová “hučka”, ale široký pruh kůže (10cm i více), sešitý dohromady, který se nasadil na hlavu. Často byl ozdoben červeným vlněným suknem. Stojaté čelenky běžně neobsahovaly vyšívané pásky jako čelenky klasické (i když existují i takové případy), ale byly častěji zdobeny mosaznými cvočky či drobnými mosaznými vypouklými disky (puklicemi). Většinou nechybělo ani oblíbené zdobení hranostajími kožešinkami.

Stojatá čelenka rozdělaná. Její konstrukce je dobře viditelná.
Stojatá čelenka rozdělaná. Její konstrukce je dobře viditelná.

Orlí pera

Hlavní součástí čelenky byla pera. Nejoblíbenější a nejvíce ceněná byla ocasní pera z mladého orla skalního, proto se používala nejčastěji. Taková pera jsou bílá, s hnědočernými konci. Pera z dospělého skalního orla jsou pak celá tmavá s několika příčnými vlnami, a ta už nebyla tak oblíbená ani rozšířená.

Mladý orel skalní v letu. Jeho ocasní pera byla na čelenku nejvíce poptávaná.
Mladý orel skalní v letu. Jeho ocasní pera byla na čelenku nejvíce poptávaná.
Mladý orel skalní. Jeho čenobílá ocasní pera jsou na čelenku ideální.
Mladý orel skalní. Jeho čenobílá ocasní pera jsou na čelenku ideální.

Stejně tak málo rozšířená byla i pera z orla bělohlavého. V některých případech se mohla použít i křídelní pera ze skalního orla, případně pera z jiných dravců či ptáků. Viděl jsem čelenky z krocaních per, z tetřívků nebo z menších dravců (například jestřáb), takové čelenky jsou však spíše “kompromisem” než symbolem vznešenosti.

Počet per na čelence nebyl pevně dán, na dobových originálech lze napočítat asi 20-40 per v koruně s tím, že průměrný počet byl většinou mezi 25-30 pery. Pokud měla čelenka i vlečku, mohlo se na ni vejít i dalších 30 nebo i více per. Vlečky měly jak stojaté, tak i klasické čelenky. 

 Lakotská čelenka vyrobená z per tetřívka pelyňkového
 Lakotská čelenka vyrobená z per tetřívka pelyňkového
Nádherná čelenka kmene Šajen i s vlečkou. NMNH
 Nádherná čelenka kmene Šajen i s vlečkou. NMNH

Lov orlů

Orlí pera indiáni získávali lovem orlů. Někteří indiáni se na tento způsob lovu přímo specializovali. V oblasti předpokládaného výskytu orlů, většinou u paty nějakého kopce vykopali jámu tak hlubokou, aby se do ní schoval dospělý člověk. Na jámu se vyrobila dřevěná mříž, která se zamaskovala roštím. K mříži se připevnila návnada, mrtvá liška, zajíc nebo jiné zvíře. Lovec orlů vlezl do jámy a přiklopil ji mříží s návnadou. Pak již jen vyčkával až se orel snese na návnadu. 

Pak jej zachytil za nohy, které svázal řemenem a přehodil přes něj bizoní plášť nebo deku, aby se orel nemohl bránit. Zdatný lovec, pokud měl štěstí, mohl za jeden den nachytat i několik orlů. Orli byli často chytání živí a usmrceni byli až následně, často po vykonání nezbytných šamanských obřadů. Poté byla z mrtvých zvířat odebrána pera, která často podstupovala další šamanské obřady, aby z nich byla odstraněna negativní energie.

Lovec orlů s uloveným skalním orlem - Hidatsa. Fotografie Edward Curtis.
Lovec orlů s uloveným skalním orlem - Hidatsa. Fotografie Edward Curtis.

Příprava a upevnění per

Pera se po očištění musela před připevněním na čelenku náležitě připravit. Na spodní část brku se připevnily proužky ze surové bizoní nebo jelení kůže, které se k brku přišily šlachou. Tyto proužky pak tvořily očka, za která se pak pera připevnila k čelence. Dále se mohla k brku připevnit chmýřová pera, někdy obarvená na červeno či na jinou barvu, která pak dále zvyšovala krásu čelenky. Celý spodek brku i se surovinovým proužkem se pak omotal jelenicí nebo červeným (či jiným) vlněným suknem, které se pak dále mohlo omotat bílou nebo žlutou nití, nebo přemotat jelenicovým řemínkem.

Zdobené byly často i konečky per. Připevňovaly se k nim svazky obarvených koňských žíní, obarvená peříčka nebo další ozdoby. Ty se k praporu připevňovaly nalepením kousku hranostají kožešinky nebo v pozdější době i kouskem sádry. 

Detail čelenky. Dobře je viditelné umístění korálkové výšivky na korpus, stejně jako připevnění per.
 Detail zpracování spodní části per. Ke každému brku byl přišit proužek surové kůže, který byl následně omotán červeným vlněným suknem.
Detail konečků per.
Detail konečků per.

Některá pera mohla být nádherně zdobená proužky surové kůže, omotané ursoními ostny. Takové proužky se pak pomocí šlach připevňovaly k brkům per.

V obou případech, tedy jak u klasické, tak i stojaté čelenky se pera připevňovala ke korpusu v pravidelných rozestupech jelenicovým řemínkem. Další jelenicový řemínek procházel skrze brky per asi v polovině jejich délky. Jeho funkcí bylo držet pera v koruně v pravidelných rozestupech, a tak určovat výsledný vzhled čelenky. Povolením nebo naopak utažením tohoto řemínku se koruna čelenky více rozevřela nebo naopak uzavřela.

Stejným systémem dvou řemínků se připevňovaly pera i k vlečkám. Jeden řemínek probíhal očky a vlečkou, díky němu pera na vlečce držela, zatímco druhý řemínek, který procházel brky per (většinou opět asi v polovině jejích délky) udržoval pera ve vodorovné poloze a ve stanovených rozmezích.

 Šajenská čelenka. V koruně je dobře viditelný řemínek, který prochází středem per a drží je v pravidelných rozestupech.
 Šajenská čelenka. V koruně je dobře viditelný řemínek, který prochází středem per a drží je v pravidelných rozestupech.

Pouzdra na čelenky

Čelenky byly slavnostními ozdobami a jejich majitelé je používali jenom při vhodných příležitostech, například při významných kmenových slavnostech, v boji, při diplomatických jednáních a podobně. Během pobytu v týpí (či polozemnici) nebo během transportu odpočívaly čelenky ve speciálních tubusových pouzdrech vyrobených ze surové kůže.

 Tubusová schránka ze surové kůže, Vrány, NMNH. Mohla se v ní uchovávat čelenka nebo jiné věci.
 Tubusová schránka ze surové kůže, Vrány, NMNH. Mohla se v ní uchovávat čelenka nebo jiné věci.

Autor

Mohlo by vás také zajímat

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *