Menu
V polovině června 1877 podnikli tři mladí Nez Percéové z tlupy náčelníka Peopeo Hihhiha, Bílého ptáka, nájezd na bílé farmáře a rančery v Idahu. Čtyři z nich zabili a jednoho zranili, čímž vehnali svůj národ do války s Američany.
K vraždění osadníků mladíky vyprovokoval jeden z jejich soukmenovců, který je obvinil ze zbabělosti. Bratranci Wahlitits, Přecházející břeh (vnuk náčelníka Kayusů Tomahase) a Sarpsis Ilppilp, Rudé mokasínové svršky, projížděli vesnicí, ubíraje se na jakousi kmenovou slavnost. Schválně nebo nevědomky přejeli přes plachtu, na níž se sušily jedlé kořeny. Jejich majitel se na jezdce obořil – hlavně na Wahlititse. Řekl mu, že není nic odvážného na tom, když ničí práci jeho ženy. „Jestliže jsi tak statečný, proč nejdeš zabít bílého muže, který zavraždil tvého otce? (B. Hampton)“, popíchl ho. „Budeš litovat svých slov (B. Hampton)“, procedil mladík mezi zuby a pobodl koně.
Muž, který se dotkl Wahlititsovy pýchy, narážel na událost, ke které došlo před dvěma lety. Osadník Larry Ott tehdy oplotil kus země, jež byla dříve tábořištěm Nez Perceů. Indiáni proti tomuto neoprávněnému záboru protestovali a snažili se odtud bělocha vystrnadit. Spor se postupně vyostřoval, až došlo k tragédii. Wahlititsův otec, Tapiahlanah Siskan, Orlí pokrývka, jeden z nezpercezských náčelníků, mrštil jednou po Ottovi kamenem a srazil ho ze sedla, podle jiné verze jenom zatřásl přikrývkou na osadníkově koni. V každém případě, Ott si takové jednání nenechal líbit. Vystřelil na drzého rudocha a smrtelně ho poranil.
Oba mladí Nezpercéové k sobě přibrali dalšího příbuzného, sotva dospělého 17-letého Wetyetmase Wyakaikta, Labutího náhrdelníka, a vydali se za pomstou. Cestou k vrahově ranči se zastavili v obchodě Harryho Masona. Pokusili se s obchodníkem vyměnit koně za pušku, ale Mason je odmítl. Během jednání mířil na indiány revolverem, neboť z nich měl strach. Na jaře nechal zbičovat dva Nez Percée, a od té doby se obával, že se mu postižení nebo jejich přátelé a příbuzní nějak odplatí. Po neúspěšném pokusu o výměnu pokračovali mladíci v jízdě. Překročili řeku Salmon a po šesti mílích dorazili k Ottově domovu.
Naneštěstí či naštěstí, jak pro koho, osadník nebyl doma. Mstitelé na něho čekali několik hodin, pak ztratili trpělivost. Po krátké poradě se rozhodli, že místo Otta zahubí jiné bledé tváře. Ještě ten den zabili Richarda Devineho, bývalého námořníka, nyní prospektora. Když Sarsips Ilppilp a Wahlitits vešli do Devineho srubu (Wetyetmas Wyakaikt zůstal u koní), ležel vysloužilý mořský vlk v posteli. Mladíci se na něho vrhli a zastřelili ho jeho vlastní puškou. Příští ráno poslali na onen svět Henryho Elferse a další dva muže, kteří pracovali na jeho usedlosti. Posledním, koho nezpercéští mstitelé napadli, byl Samuel Benedict. Sarpsis Ilppilp po něm vypálil z pušky a běloch se skácel na zem s prostřelenými stehny. Předstíral smrt a Indiáni ho nechali na pokoji.
Své oběti si mladí Nez Percéové pečlivě vybírali – kromě Elfersových pomocníků, kteří zemřeli jen proto, že v době indiánského útoku byli se svým zaměstnavatelem, všichni zavraždění a zraněný měli u jejich kmene tu větší, tu menší vroubek. Devine před rokem údajně zavražditl zmrzačeného Indiána, známá byla také jeho krutost vůči Nez Perceům, Elfers na několik bezbranných Nez Percéů kdysi poštval své psy, byl také členem komise, která schválila Masonovo bičování. Benedict před dvěma lety vypálil z brokovnice na skupinu Nez Perceů, kteří přišli do jeho obchodu a chtěli, aby jim nalil kořalku. Sarpsis Ilppilp byl mezi těmi, které Benedictův výstřel zasáhl. Když se vylízal ze zranění hlavy, přísahal bělochovi pomstu.
Pobitím osadníků účast příbuzenského tria v nezpercézské válce pochopitelně neskončila: bojovali ve většině důležitých šarvátek s vojáky a přinejmenším Wahlitits a Sarpsis Ilppilp zabili nebo zranili několik nepřátel. O osudu Wetyetmase Wyakaikta se mi nepodařilo nic dalšího zjistit, oba bratranci padli 9. srpna 1877 smrtí hrdinů v tzv. bitvě u Big Hole, kde se Nez Percéové, prchající do Kanady, zaskočení ve svém dočasném ležení u North Forku, severního přítoku řeky Big Hole, bránili velké přesile.
Sarsips Ilppilp bojoval doslova jako lev: střílel na útočící vojáky z úkrytu za balvany a několik jich zabil či zranil. Jeho život ukončila kulka, která mu prolétla zezadu krkem.
Wahlitits se po vpádu bělochů do tábora ukryl se svou těhotnou manželkou v malé jámě u vody. Když se k jeho stanovišti blížili vojáci, přemluvil Wahlitits ženu, aby se pokusila dostat do bezpečí. On bude krýt její ústup. Sotva squaw povstala, aby odešla, udeřila ji mezi ramena kulka. Snad v téže chvíli zastřelil její muž jednoho z postupujících vojáků a o vteřinu později byl sám zasažen jiným bělochem do brady. Střela proletěla spodní částí jeho hlavy a Wahlitits byl na místě mrtev. Mezitím se ze země zvedla jeho žena. Snažila se dostat k manželově pušce, ale vojáci na ni zaměřili palbu a dorazili ji. Když po bitvě viděl těla obou statečných manželů Hemene Moxmox, Žlutý vlk, přední bojovník Nez Percéů, poznamenal: „ležela (žena) přes tělo svého manžela, jako kdyby ho chtěla chránit (B. Hampton).“Sarsips Ilppilp bojoval doslova jako lev: střílel na útočící vojáky z úkrytu za balvany a několik jich zabil či zranil. Jeho život ukončila kulka, která mu prolétla zezadu krkem.
Nez Percéové, Propíchnuté nosy, kmen šahaptinské jazykové skupiny, kočoval původně na pomezí států Idaho, Washington a Oregon v povodí řek Snake, Salmon, Clearwater a Grande Rondo. Mezi severoamerickými kmeny, které svá historická území osídlily či ve většině případů dobyly na dřívějších vlastnících nedlouho před příchodem prvních bílých průzkumníků a mnohdy i staletí nato, někdy i těsně před svým porobením, představují Nez Percéové opravdovou výjimku: existují doklady, že svá loviště obývali už před 8000 lety!
Sami si říkali Nimipu, lidé, či Tsútpeli, lidé hor, Nez Percéy je nazvali francouzští obchodníci podle jejich dřívějšího a ne právě typického a masově rozšířeného zvyku nosit v probodené nosní přepážce kelnatky. Někteří badatelé se domnívají, že nejpoužívanější název kmene vznikl vlastně omylem, špatným pochopením indiánské posunkové řeči, kde Nez Percéy označuje symbol vodorovně vztyčeného prstu procházejího nad nosem z jedné strany na druhou. Tato značka však neznamená, že si Nee-mee-pové propichovali nos; nemá vyjádřit jejich zálibu ve fintivosti, nýbrž jejich odvahu. Dá se zhruba přeložit asi takto: statečná osoba, která sebou netrhne, ani když jí těsně před nosem přeletí šíp.
S Američany navázali Nez Percéové kontakt v roce 1805, kdy jejich územím procházela Lewisova a Clarkova výprava. Až do 60. let 19. století s bělochy vycházeli v dobrém, dokonce jim pomáhali potlačovat různé indiánské vzpoury, např. povstání Yakimů v 2. polovině 50. let. Poté, co bylo v Oregonu objeveno zlato a jejich zemi začali ve větší míře zabírat osadníci a různí dobrodruzi, se vzájemné vztahy Nez Percéů a Američanů však rapidně zhoršily. S touto situací byli nespokojeni především tzv. dolní Nez Percéové z údolí řeky Wallowa v severovýchodním Oregonu, které vedl náčelník Tuekakas. Na rozdíl od horní „civilizovanější“ a ústupkům bílým více nakloněné části kmene, silně ovlivněné činností presbyteriánské misie, již mezi nimi v roce 1836 založil Henry Spalding, žili stále víceméně tradičním způsobem života – lovem, rybařením, sběrem a chovatelstvím koní – , a nové poměry jim nemohly vyhovovat. Nicméně zachovávali mír až do roku 1877, kdy je ultimativní a krajně necitlivá politika amerických důstojníků a vládních úředníků, snažících se je za každou cenu nacpat do rezervace, donutila povstat. Další ne nepodstatnou příčinou rebélie byly prý i dlouhodobě nepotrestané zločiny zlatokopů, farmářů a rančerů, kteří zavraždili kolem třiceti příslušníků kmene, zpravidla proto, aby je okradli nebo aby se pobavili pohledem na jejich umírání.
Kromě nesmírné statečnosti a obratnosti v boji a absence obvyklé indiánských ukrutností (neskalpovali a nezmrzačovali těla padlých nepřátel, nemučili a cíleně nezabíjeli ženy a děti) se Nez Percéové proslavili i vyšlechtěním ceněného koňského plemene Appalloosa a velkovýrobou kvalitních luků z rohů a kostí.
Podle Lewisových údajů tvořilo kmen počátkem 19. století asi 6-7000 lidí, podle jiných pramenů bylo v té době Probodnutých Nosů asi o třetinu méně. Dnes žije ve státech Washington a Idaho přes 3000 Nez Percéů, většina z nich v rezervacích, někteří mimo kmenové společenství v okolních městech.
Pozn.: citáty pocházejí z knihy B. Hamptona: Children of Grace – The Nez Perce War of 1877 (Avon Books, New York 1995).
Mezi prameny, z nichž autor při psaní čerpal jsou i dvě práce Jana Křístka, článek Nez Perces (Indian Hobby Courier, 5/1992) a dosud nepublikované rozsáhlejší dílo Války na Severozápadě.
WWW.INDIANI.CZ
Lukáš Navrátil
Potocká 26
62300 Brno
Česká republika
