Menu
Košík je prázdný.

Tažení proti prérijním kmenům v roce 1865

Od jara do podzimu 1865 se armáda Spojených států víceméně neúspěšně pokoušela vypořádat s bojovnými národy plání.

Válečníci Siouxů, Šajenů a Arapahů se po masakru u Sand Creeku spojili a společně mstili své zavražděné příbuzné a přátele. Jak se dalo přepokládat, útočili především tam, kde je čekal snadný úspěch: přepadali menší karavany, dostavníkové a poštovní stanice, vojenské patroly, osamělá stavení a malé osady, postupně si však troufali i na větší jednotky a opravdová města, jakým byl Julesburg v Coloradu, kde 7. února zabili kolem patnácti vojáků a několik civilistů. Počet bělochů, které Indiáni zabili v počátečních měsících roku 1865, nakonec převýšil počet zavražděných Šajenů a Arapahů u Sand Creeku.

Ofenzívu rudochů měly zastavit tři velká vojenská uskupení. Nejjižnější kolonu, čítající 1 200 kavaléristů vedl brigádní generál James H. Ford, který dostal za úkol zpacifikovat kmeny jižně od řeky Arkansas, což se mu po několikaměsíční potulce indiánským územím částečně podařilo. V říjnu zástupci zdejších Indiánů, náčelník Šajenů Motavato, vůdce Arapahů Hósa a jiní, kupodivu sjednali s bělochy “trvalý mír”, ačkoliv je vojáci neporazili v žádné důležité bitvě, ani jim nezpůsobili výraznější materiální škody. V rozhodnutí náčelníků přijmout podmínky Američanů bezpochyby sehrála významnou roli dosud živá vzpomínka na loňské řádění plukovníka Chivingtona a jeho mužů.

Další dvě kolony mířily k řece Powder ve Wyomingu, kde se nacházely vesnice nejvzpurnějších rudochů. Oběma silným skupinám veleli ostřílení bojovníci s Indiány. Z jihovýchodu postupoval po Bozemanově stezce generál Patrick Connor s 2 000 jezdci, ze severovýchodu se k Powderu blížilo 1 200 mužů generála Sullyho.

Obyvatelé ohrožených osad byli až na jednu výjimku, u níž se ještě zastavíme, o příchodu modrokabátníků dobře informováni, i když někdy až na poslední chvíli, a přichystali se na něj, jak nejlépe mohli.

Během června a července se Siouxové, Šajeni i Arapahové s různým výsledkem utkali několikrát s vojáky – nejen s Connorovými a Sullyho jednotkami, ale i s posádkami pevností, které běloši postavili v jejich lovištích. První z velkých bitev se odehrála 11. července mezi 2 000 Siouxy a 137 příslušníky 7. pluku iowské kavalérie. Vojáci se obrovské přesile nepřítele díky svým lepším zbraním – revolverům a puškám zadovkám – dokázali ubránit a zahnali ho na útěk. Přišli o pouhé čtyři muže, zatímco ztráty Indiánů jsou odhadovány na pětinásobek. Za prchajícími útočníky se v krátké době vydal oddíl 234 jezdců. K potrestání rudochů bohužel nedošlo, neboť neopatrní vojáci si během několika dnů nechali od siouxských bojovníků ukrást všechny koně a mohli mluvit o štěstí, že nepřišli i o skalpy. Bojovat pěšky s “nejlepší lehkou jízdou světa”, jak prérijní Indiány nazvali jejich bílí obdivovatelé, nepřipadalo kavaléristům právě výhodné a tak se vrátili zpátky do domovské pevnosti. Źe je zde nečekalo zrovna přívětivé uvítání, o tom se snad ani nemusíme zmiňovat.

K dalším významným střetům došlo koncem července ve středním Wyomingu, kde spojené síly Siouxů a Šajenů obléhaly menší opevnění modrých kabátů zvané Platte River Station. Dobýt pevnůstku se Indiánům nepodařilo, ale v potyčkách kolem ní získali více skalpů (celkem zabili dvacet devět bledých tváří) než v minulých střetnutích. Téměř současně s bojem u Platte River Stationu proběhl v teritoriu Dakota mohutný útok Siouxů na pevnost Fort Rice. Po tříhodinovém boji se Indiáni zastrašení poměrně přesnou palbou z pevnostních děl stáhli a celá srážka dopadla nerozhodně jako ostatně všechny předešlé. Posádku tvrze nájezd Indiánů příliš neoslabil: o život přišel jediný muž a pár dalších vojáků bylo vážně zraněno. Počet usmrcených Siouxů se zjistit nepodařilo, avšak dá se předpokládat, že ztráty útočníka, nahrazujícího nedostatek palných zbraní, taktiky a disciplíny sebevražednou osobní odvahou, o níž se pochvalně zmínil jeden z obránců pevnosti slovy: “Indiáni nikdy předtím nebojovali tak statečně (R. M. Utley),” byly značné – jistě nebude daleko od pravdy tvrzení, že si Indiáni od Fort Rice odvezli desítky padlých a raněných.

Opravdovou porážku zažili jen i v časech války bezstarostní Arapahové náčelníka Černého medvěda, když jejich týpí koncem srpna napadl generál Connor v čele silného vojenského oddílu doprovázeného pawneejskými zvědy. V tvrdé bitce byli zaskočení arapažští válečníci donuceni se značnými ztrátami vyklidit tábor a ponechat v rukách vojáků a jejich noshledů na padesát svých padlých, většinu zásob a celou třetinu kmenového stáda mustangů. Ještě ten den se však ustupující Arapahové zázračně vzchopili, obořili se na své pronásledovatele a odhodláni pomstít zabité soukmenovce, hnali před sebou vojáky až k své vypálené vesnici, kde jejich vítězný postup zastavila palba ze dvou houfnic, které tu Connor prozíravě nechal umístit.

V boji s Connorem zahynulo podle proviantního důstojníka kapitána H. E. Palmera, člena Connorova štábu, šedesát tři Indiánů, včetně syna Černého medvěda; vojáci padli, jak píše Palmer, jen dva, a několik jich utrpělo nejrůznější zranění: jmenovitě kapitán uvádí poručíka Oscara Jewetta, kterého indiánské střely zasáhly do stehna a do ruky. Z těchto zraněných mužů prý tři nebo čtyři později zemřeli. Palmerův údaj o počtu zneškodněných rudých válečníků v podstatě potvrzuje jiný z bílých účastníků přepadu arapažského tábora, Charlie Adams. S důstojníkem se rozchází jen v tom, že do čísla šedesát tři zahrnuje kromě mrtvých i raněné. Adams se také zmiňuje, že padl jeden z indiánských zvědů v amerických službách; pravděpodobně pocházel z kmene Omahů.

Zatímco generál se mohl pyšnit výrazným triumfem, asi jediným, které americká armáda v roce 1865 na prériích dosáhla, postup expedice vedené jeho podřízenými, plukovníky Nelsonem Colem a Samuelem Walkerem, jež měla v závěru srpna u řeky Rosebud posílit Connorovy oddíly, nelze označit za úspěšný ani s přimhouřením obou očí.

Zásobami špatně vybavená výprava se brzy pochopitelně dostala do velkých potíží. Muži a jejich koně hladověli a vzhledem k horkému ročnímu období trpěli i žízní. Mnozí vojáci navíc onemocněli kurdějemi. Morálka mužstva, mizerná už v době, kdy vojáci opouštěli svá stanoviště v Nebrasce a Wyomingu, se během cesty rozhodně nezlepšila. Bylo tedy v životním zájmu obou plukovníků neprovokovat zbytečně rudochy, sledující z vpovzdálí strastiplný zápas modrých kabátů a jejich koní s nástrahami divočiny.

Vojáci bohužel nedokázali udržet na uzdě své vražedné sklony a skosili salvou z pušek několik siouxských mladíků, kteří se k nim přiblížili pod záštitou bílého praporu, hodlajíce si u bledých tváří vyžebrat trochu cukru a tabáku. Po tomto zákeřném činu se skrývaná zášť domorodců rychle přeměnila v otevřené nepřátelství. Siouxové a Šajeni začali vojáky obtěžovat nenadálými přepady, kradli jim koně a lákali je do všemožných léček. Čím dál vysílenější a hladovější běloši se s útočníky, neodbytnými jako komáři, nebyli schopni vypořádat. Na pokraji sil si ocitla i jejich zvířata a mnohá pronásledování dotěrných nájezdníků tak skončila bezvýsledně jen proto, že na smrt unavení koně vojáků vypověděli poslušnost a odmítali jít dál. Stav koní skutečně vzbuzoval obavy – řada z nich nevydržela tempo pochodu, jakým se jejich páni snažili projít nepřátelským územím, a pomřela, stovky jiných, které na tom byly o něco lépe, zastřelili sami vojáci, aby nepadly do rukou divochů. Celá Walkerova a Coleova armáda by v neustálých potyčkách byla patrně silně zdecimovaná, kdyby ji nezachránily dvě okolnosti: kvalitní výzbroj – vojáci byli vyzbrojeni zadovkami a udržovali v pohotovosti i několik houfnic – s jejíž pomocí dokázali odrazit přímé útoky Indiánů, a příchod Connorových mužů, kteří své kolegy v modrém suknu vysvobodili ze sevření Siouxů a Šajenů doslova pár minut před dvanáctou. Takřka opěšalí, ve všech směrech zubožení vojáci, propadali rychle beznaději a bylo pouze otázkou času, kdy na ně jejich rudí protivníci znovu udeří. Na rozdíl od bělochů totiž neutrpěly v předchozích bojích fyzické ani psychické síly Indiánů větší újmy.

Americká vláda byla s výsledky protiindiánských kampaní roku 1865 pramálo spokojena a měla k tomu dobré argumenty. Boje a vraždění na pláních nepřežily stovky vojáků a civilistů, zatímco moc prérijních Indiánů zůstala nezlomena. V jedné úřední zprávě se dokonce pravilo, že zabití jednoho nepřátelského bojovníka stálo vládní pokladnu celý milión dolarů.

Bojovníci kmene Atsina. Foto E.Curti.
Bojovníci kmene Atsina. Foto E.Curtis

Autor

Mohlo by vás také zajímat

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *